Opět jsem nucen si přiznat, že jsem patřil k menšině, tentokrát skutečně miniaturní. Jako občan třetí kategorie (viz můj důchodový výměr) jsem na příslušnost k menšinám dlouhodobě zvyklý, také volím menšinové strany, dávám přednost klasickým dramatům a operám před muzikály, pokud jdu výjimečně do kina, nechroupám tam popcorn a nepiji Pepsi.

Mimo jiné jsem rád sledoval televizi Z 1, její náhlá smrt v přímém přenosu mě zaskočila. Pravda, nejsem vzdělán ekonomicky, různé indexy, pohyby procent a mnohé názvy firem i společností byly pro mne španělskou vesnicí, ale půvab této stanice spočíval v jejích podvečerních a večerních pořadech. Především jsem oceňoval rozhovory se zajímavými lidmi, zejména v podání Tomáše Cikrta. Bylo podivuhodné, jak tento člověk, který tak zklamal v roli mluvčího ministerstva zdravotnictví, velmi připraveně, vtipně a hlavně nevtíravě vedl rozhovory s lidmi nejrůznějších oborů a povolání. Jeho kolegyně a slovenský moderátor se mi již nezdáli tak dobří ve výběru otázek, ale nikdy neklesli na úroveň některých rozhovorů ve veřejnoprávní televizi, kde nenechají partnera rozhovoru domluvit, skáčou mu do řeči a předvádějí ho ve špatném světle (viz případ Lutonský - Kalousek).

Pokud není televizní divák vybaven satelitní nebo kabelovou televizí, byla Z 1 často záchraným bodem v balíčku pozemního vysílání, pokud ČT 2 nahrazovala svůj kulturní program přenosem fotbalového utkání. V hlavním vysílacím čase od 20.00 hodin se téměř vždy objevil zajímavý dokument, občas válečný, občas spíše technického či přírodovědného charakteru (Velké lodě, příběh NASA, megaopravy, Země krásná neznámá), ale velmi často historicky a společensky objevné: Syn Čankajška a Maocetunga, Láska k penězům, seriál Neříkejte mé matce, že jsem... v Severní Koreji, ve Svaté zemi atd., velmi zajmavé byly i pořady ruského původu, naposledy o neuv ěřitelné první sovětské atomové ponorce K 19. V pondělí jsem se zájmem sledoval třetí a zároveň poslední z dvaadvaceti ohlášených dokumentů Ztracené důkazy, tentokrát o bitvě u El Alameinu.

Jednou z výhod Z 1 byla také stálost v časování programu, interwiev i dokumenty člověk nalezl vždy na patřičném místě. Nemám rád revoluce v ČT, kde se mi snaží znechutit oblíbený program Historie.cs dlouhodobě ve čtvrtek ve 20 hodin, nyní v pondělí ve 21.40. Také jsme zřejmě menšinoví diváci.

Chápu ovšem, že televizní stanice, na jejíž provoz nepřispívám svou pravidelnou hřivnou, musí svou existenci obhájit dostatkem dobře placené reklamy, které se jí dostane dostatečným procentem diváků. Náš podíl byl, jak je vidět, opravdu velmi skrovný. Nicméně soudím, že by bylo dobré uronit nad zesnulou televizí alespoň slzičku. Jak jsem se rozhlížel, zatím jsem žádnou nenašel, tak ji tímto roním.

De mortuis nil nisi bene. O mrtvých nic než dobré. Spi sladce, milá Z 1. Třeba se nám časem narodí sestřička v pozemním vysílání.