Chlubil se mi v pátek 11.5. komentátor Práva, že u nich se – na rozdíl od bulvární konkurence - o pohnutém osudu rodiny Mauerových referuje až uvnitř listu. Se sobotním ránem a titulkem „Krkavčí matka skončila ve vazbě“ na první straně přišlo vystřízlivění. Tímto si odškrtávám povinnost poukázat na nejpropíranější téma týdne. Snad ještě jedno stojí za zmínku: zemřelí Číňané v Lucerně. V Právu si všimli výroku organizátora spektáklu, že vystavená těla nejsou těly, ale exponáty. „Tak proto se výstava jmenuje poamericku Bodies, a ne Těla,“ odtušil Petr Uhl. Jeho obavu, že se možná jednou opět dočkáme zápasů o život gladiátorů s divokými šelmami, přitom neradno podceňovat. O hanobení mrtvých psal i Karel Steigerwald v MF Dnes. Originálně se přitom věnoval krádeži kostí někdejšího maďarského prvního mezi komunisty Jánose Kádára a jeho ženy z rodinného hrobu. Méně originální už byl povzdech, že vandalství spáchané na ostatcích Kádárových je odsuzováno silněji než vandalství, které spáchal Kádár sám.

Čím jiným zahnat všudypřítomné běsy než vůní nových knih? První, gigantickou, plnou barevných obrázků podepisoval na Václaváku Jiří Paroubek. Jemu naštěstí bez většího zájmu médií. Druhou osvěžil tuzemský trh Al Gore. Vydání „Nepříjemné pravdy“ zasponzorovalo ministerstvo životního prostředí, čímž podle dojemně starostlivého Boba Fliedra v Lidových novinách učinilo medvědí službu věci zelených. Ještěže o den dřív LN otiskly varovný text o postupujícím globálním oteplování – z pera Arnolda Schwarzeneggera, nazvaný „I Terminátor by si vybral zelené auto“.

Vysvětlujte to však Václavu Klausovi, který nabídl třetí knihu týdne „Modrá, nikoli zelená planeta“. Když ji v kavárně Slavia, mj. za přítomnosti rozzářených oček Vladimíra Železného, představoval, nechal se prý slyšet, že enviromentalisté, ze lží usvědčení, by měli „deset let být ticho a neříci ani slovo“. K těmto slovům našeho předního bojovníka za svobodu s velkým „S“ nemohl Martin Hekrdla v právu nepoznamenat, že „takovou svobodu by asi bral i Kim Čong-il“. Zatímco v MF Dnes Klausem „mile překvapený“ – ale vypadalo to, že spíš nadšený – klimatolog Radim Tolasz zaperlil se starou známou tezí, jak růstem ekonomiky bojujeme za záchranu planety, tak Hospodářské noviny prezidentovi nastavily nelítostné zrcadlo recenzí Petra Fischera. Nejprve uvedl, že Klaus napsal nejnadšenější oslavu lidských možností a technického pokroku za posledních padesát let. Poté poukázal na rozpory v autorově argumentaci: „Proč nejezdit silnějším autem, nerubat víc uhlí, mědi nebo ropy, když Klaus s labužnickou rozkoší cituje autory, kteří dokládají, že ceny důležitých zdrojů dlouhodobě klesají?“ Všiml si také, že Klaus „zpochybňuje vztah k budoucnosti, která je nepředvídatelná, a tak bude lépe zabývat se jen přítomností. Zároveň se ale praví, že nekončící technický pokrok a lidská přizpůsobivost překonají v budoucnu všechny problémy.“ Fischer vše shrnuje konstatováním, že není třeba číst celou knihu, stačí si všimnout vylučovacích výrazů v názvu a podtitulku („Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?“).

To vše HN doprovodily obsáhlým rozhovorem s Klausem, v němž na chytré otázky Petra Fischera a Michala Růžičky odpovídá stokrát omletými ideologickými slogany. Klíčová je jeho teze, že příroda, biodiverzita apod. může být hodnotou – ale jen pro člověka. Zjednodušeně: bez člověka příroda není, nemá smysl. Tohle už tu bylo dávno, jen v zajímavější podobě. Prótagorás: „Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsousích, že nejsou.“ Kant: „Člověk je zákonodárce přírody!“, Fichte: „Příroda není nic samostatného a sebou samým jsoucího, nýbrž pouze produkt Já, vytvořený proto, aby na jeho odporu Já mohlo uskutečňovat samo sebe.“ Solipsisté: „Existuje pouze Já, neexistuje okolní svět.“ Klaus: „Mám víru ve standardní lidské chování, víru v lidskou přirozenost.“ Prezident závěrem rozhovoru dodal: „My všichni jsme metafyzici.“ Když Carnap v minulém století popisoval „pseudoproblémy ve filozofii“, rozlišil dva druhy smysluprázdných výpovědí. Pro jedny je charakteristické, že obsahují slova, jejichž význam nemůže být vysvětlen, jsou sama prosta smyslu. Druhá skupina vzniká tím, že věty se skládají ze sice smysluplných slov, avšak jejich spojení se prohřešuje proti pravidlům syntaxe. Jako by studoval Klause. Ne, náš prezident není filozof. Spíše připomíná chlapíka z otřepané anekdoty, který, když z rádia slyší o šíleném řidiči řítícím se dálnicí v protisměru, jen utrousí: „Kdyby jeden, stovky jich jsou.“

ve zkrácené podobě vychází jako mediální sloupek „Lidové Právo Dnes“ v Literárních novinách č. 21/2007