Je mým dobrým zvykem, i když si tím často ničím zdraví, sledovat zejména politické diskuse, které nám organizuje a předkládá k věření, či k převýchově podle něčích pochybných představ, náš veřejnoprávní Český rozhlas.

Píše se předposlední den měsíce ledna a téma odpoledního pořadu stanice ČRo Plus je svoboda slova. Diskutující jsou dva. Jaroslav Bašta, bývalý diplomat, počátkem uplynulé dekády velvyslanec v Rusku a později na Ukrajině, a úředník obhajující smysl a cíle tzv. ministerstva pravdy. Ano, jde o „Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám“, což je nový rozporuplný úřad zřízený ministrem vnitra Milanem Chovancem, fungující přímo při jeho ministerstvu od 1. ledna tohoto roku.

Již mnohokrát jsem poukazoval na agresivní metody vedení diskuse, jak je předvádí většina veřejnoprávních moderátorů. Činí tak očividně se souhlasem, nebo rovnou na přímé pokyny redakčního vedení. Předesílám, že výběr diskutujících hostů, vzhledem k levicově liberálnímu názorovému zaměření celého Českého rozhlasu, je zcela jistě účelový. Pomiňme situace, kdy moderátor či moderátorka injektují do diskutujícího hosta svůj názor tím, že položenou otázku, která je ovšem šikovně zabaleným redakčním názorem, končí dovětkem: „Je to tak, že?“ Tohle dnes slýcháme tak často, že je to už hodně obehrané klišé.

Přesto se stává, že od účastníka diskuse náhle slyšíme odpověď, která se zadavatelům otázky nemůže líbit. V tom okamžiku splní moderátor svůj úkol tím, že diskutujícímu skočí okamžitě do řeči a za žádnou cenu ho nenechá dokončit myšlenku. Ovšem ne všichni si to nechají líbit. První způsob je hovořit dál a větu dokončit. My potom slyšíme rozporuplný dvojhlas názorů, ale přesto můžeme sledovat ten, který má přirozenou přednost, čili odpověď na otázku. Ti ostřílenější v tomto okamžiku obyčejně řeknou: „Paní redaktorko, nechte mě to dokončit.“ No a naštvou-li se, a většinou právem, tak dodají: „Anebo se mě vůbec neptejte.“

Onoho předposledního lednového dne jsem však na vlnách ČRo Plus uslyšel něco bezprecedentního. Baštovu věcnou argumentaci o zbytečnosti celé nové cenzurní instituce někdo ze studia ve zvuku prostě surově stáhl do neslyšitelna, takže jsme byli svědky jen moderátorčina bezmocného hýkání: „Ale pane Bašto... pane Bašto... ale pane Bašto...“, až bylo nakonec milostivě vyjeto poslední slovo Baštovy věty. Opravdu velmi působivé.

Je celkem jedno, jestli to udělal zvukař u mixážního pultu, anebo uvnitř studia moderátorka sama. Obojí je dnes technicky možné. Důležité je, že se něco takového ve veřejnoprávním médiu vůbec událo, a zvlášť absurdní na tom je, že téma diskuse se jmenovalo „svoboda slova“. Takže ten správný obrázek o tom, jak to s námi a svobodou slova naši slavní „veřejnoprávníci“ doopravdy myslí, si nakonec velmi snadno můžete udělat sami.