aneb Počátek roku v českých médiích

„S kým válčí Mirek Topolánek. Topolánek je zoufalý a jedná emotivně, říká Tlustý. Bil ženu. Nesmí 10 dní domů. Bude mít premiér dítě s poslankyní? Šéf ODS bojuje o přežití v čele strany.“ Všechny tyto titulky zvládla stláskat MF Dnes na stránky domácího zpravodajství 4. ledna, přičemž jen jeden z nich není o designovaném předsedovi vlády. Jenže který? Vždyť Topolánek již stihnul i nakopnout služební vozidlo Blesku a na fotografa před domem místopředsedkyně Sněmovny Talmanové prý křičet „Zabiju tě!“ Do vysílání Frekvence 1 dorazil bez ochoty odpovídat na nejšťavnatější dotazy těchto dnů, zato s otřepanou větou „Já se můžu zvednout a jít pryč“ na rtech. Zkrátka nepřišla ani Michaela Jílková v MF Dnes 3.1.: „Paní Jílková, v tomhle momentě já ten rozhovor končím! Já už vám k tomu nic neřeknu.(…) Já už se o tom nebudu bavit.(…) To je všechno, co k tomu řeknu! Všechno, co k tomu řeknu!“ Doprovodné popisy v redakčních závorkách („má zvýšený hlas“ či „je rozčilený“) ani nebyly potřeba.

Jsme diváky už bůhvíkolikáté reprízy tragédie o třech dějstvích. V prvním je politik médii tvořen a veleben, ve druhém je vržen do proudu studené vody a ve třetím (zklame-li) je nemilosrdně grilován. Manželské trable Topolánkových jsou v českých luzích a hájích přeci banalitou. Václava Havla to k Dagmar Veškrnové táhlo již za časů paní Olgy. Václav Klaus dokonce dodnes nesetřásl podezření, že někdejší románek s půvabnou slečnou sám mediálně zinscenoval. Nevěra coby záporná politická veličina u nás za normálních okolností neplatí. Ovšem jak jinak se zbavit neschopného stranického lídra, aniž by byly zpochybněny jeho – druhdy opěvované - politické kvality? Pražská novinářská elita řeší nezáviděníhodné dilema. Jestlipak něco nepodcenila, když před léty hodila lano politikovi výbušnému, lehkomyslnému, nedůslednému, navíc dobrodruhovi bez ideových kořenů…

Noví oblíbenci zdejších sdělovacích prostředků, Karel Schwarzenberg a Helena Třeštíková, by si měli raději dát na mazání medu kolem úst setsakramentský pozor. Když budoucího ministra zahraničí nechutně a z maloměšťáckých pozic napadl prezident Klaus, nešlo se jej nezastat. Na věcnou analýzu Schwarzenbergových zahraničněpolitických postojů však českým novinám nezbyl prostor. Také pravděpodobná ministryně kultury těží ze skvělé občanské pověsti. Věřme, že máme tu čest s moudrou a poctivou umělkyní. Leč tvrdit, že „tak na první pohled slibnou osobnost jsme tam (na ministerstvu kultury) dosud neměli“ (Michal Procházka 4.1. v Právu), zavání neprofesionální zbrklostí. Naštěstí aspoň Petr Fischer zachoval chladnou hlavu, připomněl, že resort kultury stejně povede lidovecký náměstek Talíř, a komentář v Hospodářských novinách 4.1. uzavřel výstižně: „Věčná otázka, zda ministr musí být i odborník nebo jen výkonný politický manažer, jde v případě ministryně kultury - a některých dalších vládních adeptů - bohužel stranou. A to prostě proto, že nenaplňují ani jednu ze zmiňovaných charakteristik. Ostatně: vládě, jejíž personální obsazení premiér nepovažuje za důležité, se takové polemické otázky ani nesluší klást.“

Topolánek je sám strůjcem svého osudu. Kdyby neflákal politická jednání, neodbýval sestavování kabinetu, neštítil se kompromisu s úhlavním konkurentem a pečlivě vážil své kroky, mohl sympatické šlechtice i dokumentaristky strčit do kapsy a hřát se v paprscích státnické popularity. Protože je však ve všech situacích svůj, získal „náhradní“ cejch cizoložníka a výtržníka, který patří někam úplně jinam než do Strakovy akademie.

Literární noviny 8.1.2007, rubrika Lidové Právo Dnes

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD