Nová vládní koalice chce státu nasadit redukční dietu. Stejnou dietu si zaslouží i přebujelá veřejnoprávní média. Český rozhlas má v současné době 21 stanic, Česká televize čtyři. Ale podívejme se na věc popořádku a systémově.

Nejprve je třeba si položit otázku, zda veřejnoprávní média vůbec chceme. Dá se předpokládat, že přes všechny výhrady, které opakovaně zaznívají, většinová odpověď bude znít, že rozhlas a televizi ano, ČTK nikoli, ta může být zprivatizována. Pak se musíme ptát dál: Jaký rozsah má veřejná služba mít? Kolik to bude stát, respektive kolik na to chceme dát? A jakým způsobem to má být hrazeno?

Když jsem před lety psal alternativní projekt veřejnoprávní televize, uvažoval jsem o dvou kanálech nazvaných ČT Info a ČT Arte. Vedla mne k tomu myšlenka, že veřejnoprávní médium má za veřejné peníze obsluhovat především ten prostor, který zdarma nezaplňují média privátní. Opravdu potřebujeme z veřejných peněz platit ČT 4 Sport? A má být za veřejné peníze provozován kanál ČT 1, jenž se v hlavním vysílacím čase příliš neliší od privátní konkurence? Nestačily by jako veřejná služba kanály dva, tj. ČT 24 (Info) a ČT 2 (Arte)? Kolik tím ušetříme? Obdobně je třeba se ptát v Českém rozhlase. Tam, pokud vím, si podobné otázky již kladou.

Žijeme v multimediální realitě, ve světě bouřlivého rozvoje telekomunikací a technologií, kde se spousta donedávna oddělených činností prolíná. Nabízí se proto i otázka zcela zásadní: Nenastal již čas mít jen jednu mediální veřejnoprávní instituci? Kupříkladu se třemi divizemi – televizní, rozhlasovou a internetovou? Kolik by taková synergie ušetřila?

Diskuse, jak veřejnoprávní média v měnících se technických i ekonomických podmínkách financovat, se vede v celé Evropě. Jestliže se naše země rozhodla pro rovnou daň, pak bychom měli být skutečně důslední, i co se týká tzv. koncesionářských poplatků, a hradit je ze státního rozpočtu. Rovná daň není stejná daň, rovné se platí procento, nikoli částka. Televizní a rozhlasové poplatky oproti tomu platí všichni – chudí i bohatí – ve stejné výši. De facto je to degresivní daň, v poměru ke svému příjmu platí nejvyšší procento ti nejchudší. Financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu by proto mělo i sociální efekt. Strašit ztrátou nezávislosti médií veřejné služby je zpozdilé. Soudy přece také platíme ze státního rozpočtu.

Rodí se vláda rozpočtové odpovědnosti. Do rozpočtové odpovědnosti by měla být zahrnuta i média veřejné služby.

Právo, 21.6.2010

www.petrstepanek.cz