V Mladé frontě Dnes vyšel 12. května 2011 článek od Jany Bendové „Dopis čtenáři Milanu Jelenovi“. Po jeho přečtení jedno oko nezůstalo suché. Protože jí čtenář Jelen poslal knihu, ale nezanechal adresu, odpovídá novinářka něčím, co by se dalo nazvat „otevřeným dopisem“. Fejetonem v rubrice Garde. Z knihy zaslané Jelenem zaujal novinářku „Příběh Marie V: Zpověď“. A že ho čtenářům převypráví, protože má aktuální výročí, neb se odehrál těsně po válce. Před 66 lety. Protože MfD jaksi zamázla (zpoplatnila) možnost přečíst si zdarma její starší vydání, nemůžete si užít ten pathos a tu sílu příběhu. Škoda!

Tak se vám to zkusím převyprávět. Byla žila jistá Marie, sedmnáctiletá dívka, starší přítelkyně onoho Jelena. Pracovala ve fabrice. Za protektorátu. Asi byla totálně nasazená. Leč předpokládám, že paní Bendová neví, o co jde. To byla takzvaná otrocká práce pro německou Říši, podrobnosti naleznete třeba v obžalobě nacismu u norimberského soudu. Pak kluci řekli Jelenovi, aby si na ni dal pozor, že se schází s německými důstojníky. I zeptal se Jelen Marie a ta potvrdila, že chodí s oficírem Wehrmachtu, a pravila: „Pořád a pořád dělám, ve fabrice, osm hodin, stále stejné pohyby, den za dnem. A kluci z mého okruhu jsou pořád špinaví, jsou cítit pivem a rumem a pořád sprostí a jen osahávat……"

Nejen Milana Jelena, ale i mne dojal mne strašlivý příběh člověka, který musí pracovat ve fabrice. Osm hodin. I já musel jako mladý pracovat ve fabrice. Ale 8,5 hodiny, páč za socialismusu se nadělávaly obědy. Což se útlocitné Marii nelíbilo, jak vysvětlovala Jelenovi. Pořád jen dělat ty samé pohyby! Příběh jistě zaujme a rozpláče miliony dělníků i v dnešních továrnách, co i dnes musí pracovat osm hodin denně. Nějak jsem si nevšiml, že by většina z nich kvůli tomu strašlivému utrpení chodila s důstojníky Wehrmachtu, KGB či StB. A navíc, pravila Marie, by si její spolupracovníci „pořád chtěli šáhnout“. Což se dotyčné nelíbilo. Pochopte to! Tak nechala šáhnout důstojníka Wehrmachtu.

Navíc byli její spolupracovníci stále špinaví, byli cítit pivem a rumem. Zde to začíná být zajímavé. Za protektorátu totiž pivo bez lístků nebylo, byl jen Pivolín, válečná náhražka. Třeba to dotyčná dívenka nerozpoznala. Asi to před ní spolupracovníci tajili. Leč když tvrdila, že dotyční dělníci stále páchli rumem, buď kecala dotyčná Marie, anebo autor toho dojímavého příběhu. Kdyby někdo v práci za nacistů smrděl rumem, byl by ihned odsouzen za sabotáž, za což mohl být i trest smrti. Autor vyprávěnky to může paní Bendové nakecat, ale pravda to být nemůže. Ani večer hoši nemohli moc smrdět rumem, bylo totiž válečné hospodářství, rum se jen tak neprodával a za výrobu lihu načerno byl také trest smrti.

Leč nebylo všem trablům konec, nebohá Marie Jelenovi líčí, že byla válka, málo jídla, žádné oblečení…. Chápeš, Jelene, proč na sebe nechá sahat čistým elegantním nacistou? Kdo by odolal šatičkám…. A čistotě. Protože důstojníci Wehrmachtu museli být za každých okolností čistí a elegantní. V Říši i v Protektorátu. Ta elegance je dokonce nepřešla ani v době, kdy vyvražďovali tisíce podřadných Židů, Cikánů a Slovanů. Jak dokládají jejich vlastní dokumenty. Elegantní přestali být až u Stalingradu, v Ardenách a před Berlínem.

Německý oficír sliboval, že se s ní ožení, čemuž však dívenka Marie příliš nevěřila. A měla proč. Vnitřní řády Wehrmachtu to nedovolovaly. Považovalo se to za „prznění rasy“. Doporučuji k objasnění přečíst práce Břetislava Tvarůžka "Wehrmacht v protektorátě" a Detlefa Brandese "Češi pod německým protektorátem".

Přesto však ta čistota a taky ty šatičky a příděly potravin, ……přeci německý oficír nenechá svoji souložnici v hadrech a vychrtlou hlady, že.

„Ty si, Milane, taky myslíš, že jsem česká děvka pro německé oficíry?„ ptala se Marie Jelena. Nemyslel. Jelen ji chápal, rozuměl jí. Obyčejní lidi ne.

A tak se Marie ocitla v květnu 1945 pod dozorem jakéhosi ozbrojeného mládence a zametala ulici. Jelen se zděsil. (Blbost. Jelen zdánlivě nechápe, že se za protektorátu neožírali dělníci každý den pivem, protože nebylo, ani rumem, protože taky nebyl. Ten rum. A píše o tom novinářce. Jelen stejně stejně tak v květnu 1945 údajně nechápe, jak to, že dívka, co se ve válce - když každý den nacistická propaganda hlásala, kolik že Čechů bylo zase zastřeleno - tahala s německým oficírem, zametá ulici pod dozorem. Jen Marťan by se tomu mohl v té době divit. A dnes někteří novináři)

Ostatně, k údajnému ostříhání Marie: vlasy stříhat Němkám dohola byl zvyk hlavně v Holandsku a Francii. Zatímco v Norsku je všechny sofort šouply do lágrů a pokud měly děti, tak ty dali na výchovu do ústavů. Jednou z takovýchto dětí je i jedna zpěvačka skupiny ABBA. Hádejte schválně. která.

O tom, že je to celé povídání o nebohé Marii za protektorátu propagandistická báchorka, svědčí i onen použitý motiv českého nevlastního otce, prznícího dcerušky.

Cituji: “…máma si našla nového přítele…. stala se jeho otrokyní… mně bylo patnáct a Evě čtrnáct, začal si všímat i nás… když na mne prvně položil ruku…„vysvětluje Marie další důvod, proč začala obcovat s důstojníkem Wehrmachtu.

Prznění dcer je v německé literatuře a novinářství velice oblíbený motiv. Zvláště od doby vydání známého pornografického románu „Paměti Josefíny Mutzenbacherové“, který v němčině vyšel již ve více než dvou milionech výtisků. Dodnes je tento motiv velmi používaný v mnoha soudních kontroverzních přích, i když sám tento čin je již popsán v Bibli. Ovšem možnost tvrzení, že by zrovna tohle vykládala mladá dívka svému náhodnému známému, je limitně rovna nule.

Další, už naprostá hovadina je popis rozhovoru onoho mladého muže s pistolí, co hlídá kolaborantky, a později s ředitelem školy, kam si šel „revolucionář" (sic!) stěžovat. Pan ředitel praví: “Víš, Milane, co dělali fašisté židům…“

Tak zaprvé: tehdy se říkalo nacisté. Fašisté byli v Itálii a tohle spletení pojmů mají na svědomí Sověti. Dodnes to kdejaký osel opakuje. Za druhé: tehdy nikdo vlastně nevěděl, co

se ve skutečnosti židům stalo. Zprávám o plynových komorách svět nevěřil do té doby, než je Američané a Sověti našli. Takže tohle žádný pan ředitel žádnému Milanovi v květnu 1945 nemohl říci.

Pokud se na konci článku ptá paní Bendová pana Jelena, co se s Marií nakonec stalo, tak mohu odpovědět. Pak zazvonil zvonec a pohádky o hnusných Češích, opilých a špinavých českých dělnících, o českých prznitelích nevinných dcerušek a nešťastné Marii byl konec.

Jo a ještě, milá paní Bendová, ty hákové kříže se Němkám a kolaborantkám nemalovaly „na hlavu“, ale na čelo a na záda kabátů, jak dokládají dobové fotografie.

Nemohl by vám ten tajuplný Jelen poslat nějakou jinou pohádku?

Skutečné Marie, pokud přežily první dva, tři dny výbuchu běsnění proti Němcům, pravděpodobně dožily někde v Německu.

Jo a pohádka, jak si německý oficír vzal za ženu mladou Češku, na to zapomeňte. Hitler zatrhl i svatbu Lídy Baarové s Goebellsem - a to byl ministr a ona největší hvězda německého filmu.