To, že se lidé v našich končinách mají dobře, není žádné tajemství. Dokonce se mají, nebo jinak řečeno, máme se tak dobře, že už se asi lépe hned tak mít nebudeme.

Takže chleba je dost.

S hrami už je to horší. V počítačích a tabletech sice mají naše děti spoustu her, při kterých se často střílí a zabíjí, v televizi téměř neustále běží nějaký akční film, v němž je násilí, zabíjení a vraždy na denním pořádku. Někteří fandové zhlédnou různá sportovní klání doma, jiní, povzbuzeni alkoholem, v hospodách. Někdo „své“ mužstvo raději sleduje přímo na stadionu. Dalším slouží sportovní utkání jen jako záminka k výtržnictví a konfrontaci za každou cenu. Ti odvážnější provozují různé adrenalinové sporty, které jsou sice nebezpečné, ale převážně jen pro ně samé.

Ale to lidem zjevně nestačí. Jinak si nedovedu vysvětlit poměrně nový fenomén, i když jeho podstata je asi stará jako lidstvo samo. A tím je záliba ve sledování tragédií lidí. Jak v jednom z Návštěvních dnů Šimka a Grossmanna kdysi řekl Jiří Grossmann: „Vyprávěj Slávku! Člověk si oddychne, když slyší o neštěstí.“ Ale jinak se tomu říká hyenismus.

V každém z nás jsou v různém poměru namíchány různé lidské vlastnosti. A tak se v člověku pere dobro se zlem, slušnost s hulvátstvím a agresivitou, poctivost s lajdáctvím, skromnost s chamtivostí, ...

Žijí s námi lidé trpící různými duševními chorobami, jsou mezi námi násilníci, sadisti, vrazi. Jsou tu i potenciální diktátoři, uzurpátoři, manipulátoři. Docházelo, dochází a bohužel i bude docházet k masovým vraždám, masakrům, mučení, genocidě. A to nejen v mezinárodních konfliktech, ale i při společenských krizích, převratech a občanských válkách. Ty bývají nejkrutější, často doslova bratrovražedné.

A při těchto „příležitostech“ si na své přijdou ti, kterým dělá potěšení způsobovat utrpením druhým, nebo alespoň toto utrpení s uspokojením sledovat. To první je naštěstí v demokratické společnosti dost obtížné , to druhé si tito lidé dokáží do určité míry nahradit A když už tedy nemohou sledovat veřejné mučení a popravy, ale ani „běžná“ neštěstí na vlastní oči, dívají se na televizi. A ta na jejich „společenskou objednávku“ ochotně slyší.

A tak můžeme v televizi sledovat („naštěstí“ jen ze záznamu a prý proto, abychom viděli, že vše proběhlo podle zákona), jak příslušníci našeho „elitního“ policejního útvaru v nočních hodinách chrabře zatýkají neozbrojenou ženu a odvádějí ji ve speciálních poutech. Přitom by bývalo stačilo, když už to muselo být, aby přišli ve dne, v civilu a řekli: „Dobrý den, máme na vás zatykač, prosím oblečte se a pojďte s námi.“

Nemusím uvádět ani žádná jména, ani dobu vzniku tohoto záznamu a každému, kdo jen trochu sleduje vnitropolitické dění a televizi musí být jasné, že se jedná o pořad České televize a že odvysílaný záznam je z policejní akce, která byla součástí dalších úkonů za účelem svrhnout vládu a dehonestovat jejího předsedu.

Dnes už ani nikoho příliš nepřekvapí, když v televizním zpravodajství uvidí reportáž, nebo dokonce přímý vstup, kde redaktor s kameramanem „stepují“ před bránou věznice a očekávají příjezd veřejně známé osoby, která má nastoupit k výkonu trestu.

Ale i když nás to už nepřekvapí, u České televize, která se honosí názvem veřejnoprávní, a kterou si ze zákona musíme platit, by nás to mělo minimálně vážně znepokojovat.

Vždyť by stačilo krátce sdělit, případně pro připomenutí ukázat fotku, že ta a ta osoba byla na základě pravomocného rozsudku vyzvána k nástupu výkonu trestu a ta osoba ve stanovenou dobu k výkonu trestu nastoupila. Tečka! I tak je toho až dost.

Ne tak v České televizi. Přímé vstupy od brány ruzyňské věznice proložené telefonáty s některým z našich „nejspravedlivějších“ novinářů, debata o tom, zda dotyčný skutečně do vězení nastoupí, nebo se tomu bude vyhýbat. Mnohaminutové, nevkusné přehrabování se v neštěstí někoho, kdo, byť by byl odsouzen právem a spravedlivě, rozhodně neprožívá lehké chvíle, je neobhajitelné a neomluvitelné.

V rozhovoru pro Parlamentní listy ze dne 6. 9. 2016 (Lidem se líbí, když ho věší, protože se tak legračně cuká...) obhájce Marka Dalíka, advokát Tomáš Sokol, na poslední otázku velice výstižně odpovídá. Dovolím si citovat. Posuďte sami.

Vnímal jste jako pochopitelný zájem médií, když kamery provázely Marka Dalíka v tak těžké chvíli až k vratům vězení, nebo už to je za hranou?

To je jednoduché. Média plní společenskou poptávku, a protože lidé jsou dnes přece jen víc zaměstnáni, nemohou se v pravý okamžik shromáždit na šibeničním vršku nebo na náměstí jako kdysi a sledovat, jak tam dotyčného exekuují. Ještě větší zábava je, když ho věší, protože se tak legračně cuká. Zatímco tady nevidí, co se děje za dveřmi věznice, a hořce toho litují, tak jim prostě média uspořádala šibeniční vrch tímto způsobem a nepochybně tím potěšila mnoho lidí. Ten člověk, ať udělal cokoli, prožívá v té chvíli nejhorší okamžiky svého života. Popravdě – já už jsem s tím měl problém na střední škole, když jsem napsal do referátu, že ve chvíli, kdy člověk dostává pětadvacet let, neměli by ho filmovat. Tehdy šlo o studenty, kteří se pokusili s autobusem unesených dětí dostat do západního Německa. Můj názor tedy zůstává konstantní a nesouvisí s tím, že jde o mého klienta.

Konec citátu.

Podle mého názoru je toto poslední kapkou v neslavném působení České televize a mělo by to být impulsem k zahájení legislativního procesu o jejím zrušení.