Média veřejné služby budeme mít, až budou vnitřně fungovat jako jejich vzory na Západě

Krize České televize není jen odrazem neujasněného směřování veřejnoprávní instituce, ale ukazuje také na stále se zvětšující praskliny ve společnosti. Někteří politici volají dodnes po její privatizaci. Používají i lživé argumentace: veřejnoprávní média v USA neexistují, a přesto tam je demokracie. Opak je pravdou: Ve Spojených státech až do šedesátých let minulého století veřejnoprávní média neexistovala a veřejnou službu předepisoval privátnímmédiím zákon. Když rozpočet úřadů, které plnění tohoto zákona měly hlídat, dosáhl takové výše, že převyšoval možný podíl veřejných peněz na vysílání, byla založena Public Broadcasting Service, která provozuje jak televizi, tak rádio. Sleduje je asi deset procent diváků a posluchačů, mají hodinové zprávy bez reklam a jsou placeny jak z veřejných peněz (státem, městem, církvemi, univerzitami atd.), tak soukromníky, kteří tam musí mít alespoň nepatrnou převahu.

A také termín veřejnoprávní instituce není kočkopes, vznikl po válce v SRN napodobením British Broadcasting Company, která se v roce 1927 změnila na Corporation dle Royal Charter. Důvod, který k tomu vedl Johna Reitha, byl zřejmý: Odolávat komerčním tlakům na snižování kulturní úrovně a politickým manipulacím.

Veřejnoprávní německý model, který se rozšířil po celé Evropě, je jen přesným právním pojmenováním: Veřejnost si vysílače platí z přímé daně, pomocí poplatků a zákon předepisuje rozsah veřejné služby.

U nás tyto zákony vznikaly podle německého vzoru v době, kdy tu neexistovala občanská společnost, a i proto se nedal přesně opsat. Důsledek: Ze státní televize, rozhlasu a ČTK se staly veřejnoprávní instituce, ale vnitřní struktury se skoro nezměnily. Zatímco ve Velké Británii je předsedou rady, které se říká Trust, Důvěra, lord Patten, jenž je zárukou nezávislosti, u nás si tam strany dosazují buď vysloužilé politiky, nebo jim oddané lidi, proto by se mohla jmenovat spíše Distrust, Nedůvěra.

Chceme-li poměry ve veřejnoprávních médiích změnit, musí se změnit zákony: Nový parlament představuje – pokud bude tlak veřejnosti – po dlouhé době šanci. První vhodná příležitost je 4. února, kdy se má schválit zpráva o financování ČT: Když zpráva dvakrát neprojde, padne současná rada a s ní snad i některé pochybné praktiky. A nejde o maličkost: ČT disponuje rozpočtem ve výši skoro sedm miliard a ČRo má rozpočet něco přes dvě miliardy. Z neschválení rozpočtu má obavy i ředitel Petr Dvořák, který si na svou podporu najal firmu na public affairs PAN Solutions.

Odlišnosti našich veřejnoprávních institucí od těch, které působí v severní a západní Evropě, kde tento model funguje nejlépe, jsou následující: Generální ředitel je tam ze zákona garantem nezávislosti. Radou je po dobu svého funkčního období neodvolatelný, stejně jako radní: Odvolat je může jen soud.

Poplatky: O kolik procentních bodů se navýší spotřební koš, o tolik se zvýší i poplatky. Tím je zaručeno, že tyto instituce nemohou být vydírány politiky.

Zákon vyjmenovává instituce, které mají vysílat do rady své zástupce: jsou to relevantní politické strany, církve, odbory, univerzity, občanská sdružení a ty tam posílají odborníky, nejsou to zástupci lidu (nelze říci vysloužilému politikovi, aby přemluvil holubáře ke kandidatuře, že poslanci zařídí jeho zvolení, jako tomu je u nás). Většinou jde o univerzitní profesory či mediální právníky. Radní se scházejí dvakrát či třikrát do roka a dohlížejí pouze na dodržování zákona. Nejsou kontrolními orgány ředitele. A nejsou za svou činnost honorováni.

Ředitelská struktura je oddělená od šéfredaktorské struktury: ředitelé odpovídají za směřování stanice a rozpočet, šéfredaktoři za personální obsazení redakcí a obsahy vysílaných pořadů. Navzájem si nejsou podřízení. Ředitel nemůže nic nařídit šéfredaktorovi a ani šéfredaktor nemůže nařídit redaktorovi nic, co by bylo v rozporu s jeho svědomím (viz vyjádření prof. JUDr. Marie Kalenskéz UK, totéž najdeme například v SRN v Základních pravidlech pro spolupráci s ZDF ze 7. 6. 1996, odstavec V). Redaktoři mají právo takovou činnost odmítnout, aniž by byli vystaveni jakýmkoliv sankcím. Je tam zavedena horizontální struktura, nikoliv vertikální. Proto vzbudil nedůvěru radní ČT Jan Prokeš, když v HN tvrdí, že redaktor nesmí pomlouvat v médiích svého šéfa a vystupovat proti radě. Například vBBC, když si dva redaktoři stěžovali v konkurenčním médiu na editora Newsnight, který nechtěl zprávu o Savilovi – moderátorovi, který zneužíval mladé dívky – vysílat, musel rezignovat editor, šéfredaktorka i generální ředitel.

Kromě etického kodexu tam platí i tzv. redaktorský kodex, který zaručuje spoluúčast na řízení redaktorů a zároveň předjímá způsob řešení konfliktních situací, aby nemohlo dojít k televizní krizi jako u nás v roce 2000.

Pravidla jsou jednoduchá: Každá redakce, má-li méně než deset redaktorů, si zvolí svého mluvčího, je-li větší, připadá jeden mluvčí na každých deset redaktorů. Mluvčí tvoří valnou hromadu. Pokud ta se dohodne na způsobu řešení, se kterým nesouhlasí generální ředitel, zvolí si obě strany tři své představitele pro další kolo jednání. Pokud se v daném termínu (obyčejně jde o cyklus tři týdnů) ani tyto skupiny nedomluví, zvolí si redaktoři svého zástupce, generální ředitel svého zástupce a obě strany se domluví na třetím nezávislém odborníkovi. Ti pak navrhnou řešení, které je závazné pro obě strany. Pokud k tomu nedojde, jde spor k soudu.

A pokud se naše společnost na podobných pravidlech nedokáže domluvit, nebudeme moci hovořit o tom, že máme média veřejné služby: praskliny v demokracii se zvětší. Domluva ovšem chce, abychom jednali chytře, a ne vychytrale, což vyžaduje ctít rozměr intelektuální nezbytnosti každé práce. Duch řeči takto uzpůsobilých, jako byl John Reith (který byl v roce 1940 za vedení BBC povýšen do šlechtického stavu), pak volně bloudí světem po desetiletí: Podle toho se pozná. A podle toho, jak si s médii poradíme, nás budou hodnotit i další generace. Jinak zprávy a další pořady těchto stanic budou působit jen jako simulakra, kterým chybí netrpělivost poznání, odhodlanost, a budou produkovány většinou těmi, již neumí být zvědaví a nechtějí dychtit, žíznit a toužit, ale jen být lopotně vidět a šalebně vydělávat.

LN, 28.1.2014