Je možné, že nedělní presidentské volby v Bělorusku dopadnou aklamačním lidovým souhlasem s dosavadním kralováním Alexandra Lukašenka. A asi nikdy nikdo přesně nedokáže kvantifikovat, kolik z toho spontánního aklamačního souhlasu je získáno skutečně dobrovolnou vůlí lidu, a kolik případně vynuceno státní represí, na kterou je dnešní režim kabrňák. Fakt je, že běloruský režim už začíná v mezinárodně-politickém měřítku znamenat podobně silnou kartu, jako před nedávnem režim ukrajinský. Na Ukrajině došlo k vystřídání postkomunistů „oranžovým“ vůdcem Juščenkem, a to za mohutné podpory západních demokracií, politiků i médií. Na podobný piedestal nyní postavily vlivné západní skupiny běloruského pretendenta na presidentství Alexander Milinkeviče. Splňuje standardní formát intelektuálního vůdce, k němuž může směřovat lidový respekt a západní politická podpora. Je to takový běloruský Juščenko, či ještě spíše Havel.

Je zajímavé, jak solidárně tuto kartu hrají naše média. S výjimkou Lidových novin (17.3.) se téměř neobjevila jména všech Lukašenkových protikandidátů – samozřejmě kromě Milinkeviče. A i ony LN vlastně zveřejnily tyto kandidáty jaksi mimoděk, neúmyslně, zprostředkovaně, na fotce s jakousi volební výlohou, odkud se vedle sebe dívali na kolemjdoucí nejen Lukašenko a Milinkevič, ale také další kandidáti, Gajdukevič a Kozulin. V každém komentáři na běloruské téma se donekonečna skloňuje jméno Milinkevič. Nikde jsem se nedočetl (je to jen moje chyba?) jakékoli podrobnější charakteristiky, životopisy a politická angažmá jednotlivých kandidátů. Mediální obraz těchto voleb je dvojbarevný: zlý Lukašenko, hodný Milinkevič.

Přiznám se, že téměř nic nevím o kandidátu Gajdukevičovi. Znám ale Alexandra Kozulina. Je to vysokoškolský profesor, bývalý rektor minské university, člen jedné z předchozích vlád, když ještě Lukašenko neměl vyloženě autokratické sklony. Postupně se jeho styl měnil na monarchistický, a s tím Kozuulin nechtěl mít nic společného. Vládu opustil a odešel do opozice. Nyní je předsedou běloruské sociálně-demokratické strany Gramada. Nic z těchto informací se však v našem tisku nedočtete. Je záměr, nebo náhoda? Posuďte sami.

Závěr? Na mediálním obraze běloruských preasidentských voleb lze bohužel dobře demonstrovat zjednodušený a zjednodušující přístup velké části našich novinářů k mezinárodní politice obecně. Je třeba vytýčit kladné a záporné postavy, vybrat si hrdinu, a toho pak tlačit všemi mediálními póry. Jako kdysi Juščenka a dnes Milinkeviče. Že žádný, ani ten nejcharismatičtější z nových vůdců dosavadních autokracií není na světě sám, je zřejmé při jen trochu bližším pohledu na téma a dotyčné prostředí. Ale k tomu musíme opustit optiku pravolevých hrdinů a jednosměrných sympatií. Tedy opustit pohodlnou bárku propagandy a vrátit se na vratkou, ale poctivou půdu žurnalismu.

(Psáno pro server Ćeská média)