V těchto dnech opět ožil spor o pojetí a praktické uchopení fenoménu autorských práv. Je to už poněkolikáté, kdy autoři hudebních děl vystupují s požadavkem, aby okruh povinných osob, tedy těch, které platí ochrannému svazu (zejména OSA) poplatky za užití hudebních děl, se rozšířil o provozovatele ubytovacích zařízení, hoteliéry. Před časem si podobné opatření vymohli na provozovatelích veřejného stravování (hostinských). Argumentují tím, že užití hudby v hotelovém pokoji není soukromou produkcí (resp. poslechem), nýbrž produkcí veřejnou a ta spadá do množiny chráněné a zpoplatněné.

Myslím, že téma hotelů je zástupné, a to hned nadvakrát. Celá věc se zrodila jako reakce na faktický stav trhu s hudbou. Ten uvadá tím silněji, čím se demokratizují možnosti bezztrátové duplikace – přepalování, řečeno lidsky. Přibývá těch, kdo si nově vydané CD půjčí a ve svém počítači zkopírují, na úkor těch, kdo si je koupí. Vydavatelé hudebních nosičů na to většinou zareagovali nejhorším možným způsobem: zvedli ceny CD. Protože ubývá zákazníků, vyšší cena má zajistit, že se nezmenší celkové tržby. To je ale sebezáhubná strategie, protože souběžně s tím výrobci softwaru a počítačů upraví ceny přepalovacích potřeb tak, aby bylo pro většinu pohodlnější a levnější vyrábět si své kopie, než kupovat předražené originály. S tím logicky a nutně klesnou tantiémy pro autory a interprety děl, protože z přepálených kopií se neplatí. Autoři tedy extenzivně rozšiřují okruh těch, kdo jim mají platit. Například o hotely.

Přepalování je jistě problém, protože je masové. Masové je však proto, že vydavatelé hned na začátku přepískli ceny a nadhodnotili poptávku. Tím jako první vnesli na trh nerovnovážný stav. Vypalování je reakcí na to. Jsem přesvědčen, že až nebude stát CD s hudbou 600 Kč, ale třeba 60 (z čehož samotná výroba činí sotva dvacet, dalších dvacet autoři a vydavatel, dalších dvacet distribuce), nebude to většině z dnes přepalujících stát za ten čas a námahu. I čas a námaha mají svoji cenu. Vstoupí do toho tedy prostinká ekonomická logika. Lidé se vrátí k nákupu nosičů.

To je jedna stránka mince. Druhá je ještě o něco tristnější. Ochranné organizace vybírají poplatky plošně, tedy i za ta díla a za ty autory, které smluvně nezastupují. Znám dlouhou řadu hudebníků, autorů, kteří nemají s ochrannými organizacemi uzavřenou žádnou smlouvu. A přesto tyto organizace za užití jejich děl vybírají od povinných osob (od rádií po hostinské) poplatky. Kam se však tyto poplatky podějí, když nejdou za svými autory, neboť ti nejsou pro ochranné svazy smluvními partnery? Inu, vybrané peníze si rozdělí ochranná organizace s těmi umělci, které zastupuje. Navýší jim prostě sazbu za jejich díla o vybrané poplatky za díla, která nenapsali. To je stav zcela absurdní, nepřijatelný, a ačkoli vychází ze zákona, není správný. Každý advokát vám řekne, že mezi právem a spravedlností je často propast jak Macocha. Toto je elementární příklad jedné z nich.

Co se týče hotelů: kdyby se ochranné organizace a autoři nechovali vyděračsky, nestálo by to za to hoteliérům handrkovat se o pár drobných. Na druhou stranu – poslech hudby v hotelovém pokoji logicky těžko nazvat veřejným užitím, protože stejný člověk, který si pouští rádio v soukromí, sám pro sebe na hotelu, pouštěl by si je i doma. Podle této logiky se můžeme dočkat stavu, kdy nás autoři a jejich svazy začnou bombardovat požadavkem, abychom platili pro jistotu autorské tantiémy z každé domácnosti, protože všude přece mají nějaké to rádio. Byla by to taková daň z hlavy.

Pro úplnost dodejme, že tuto věc po nás chce Evropská komise. Má na to směrnici. Amen.

24.1.2006

(Psáno pro server Ćeská média)