Nový deník, dopředu dlouho inzerovaný, navazuje na tradici bulvárního týdeníku Aha! Vydavatelem je, stejně jako u Týdne či Instinktu, Sebastian Pawlowski. Když jej otevřete, nenajdete mnoho důvodů, proč byste jej měli číst pravidelně. Obsahově se téměř neliší od zavedenějšího deníku Blesk. Omílá se stále stejný repertoár: nemoci, sexuální a vztahové aférky celebrit, něco málo politiky, něco málo erotiky. Pokud nejste v tuzemské drbologii opravdovými velmistry a nedisponujete matematickou pamětí, asi vám velice rychle začne splývat, kde jste tu či onu intimitu ze života slavných četli, zda v Blesku, Aha!, Šípu, Superspy (co do deníků) či ve Story, Šťastném Jimovi, Vlastě, Napsáno životem, Čtení pro tebe či záplavě dalších desítek týdeníků na podobné brdo.

Z hlediska čtenářské obce je důvod existence tohoto typu tiskovin zřejmý: jde o relaxační zboží pro určitý typ publika. Tabloid proletíte očima, zavadíte o tučný titulek či tučné poprsí, možná si přečtete recept na manželské soužití nebo horoskop a noviny letí do koše. Naše bulváry bohužel rezignovaly na společenskokritickou funkci jakou splňují podobné listy třeba ve Velké Británii, kde dokážou vyhrávat volby, o čemž vědí své konzervativci za časů Thatcherové i labouristi Tonyho Blaira. Za volebními úspěchy obou politiků a uskupení do značné míry stál právě bulvární tisk.
Nejspíš to bude v tom názvu: slovo bulvární má u nás pejorativní přídech, je to něco nízkého, nehodného, pouličního. Zatímco britské tabloidy jsou prostě zábavné obrázkové zboží bez negativních hodnotících měřítek. V Británii, když už jsme si je vzali za příklad, je běžné, že si lidé po ránu kupují dvoje noviny: kvůli informacím Guardian či Times, kvůli povyražení Daily Mail, Sun či Daily Mirror. Gentleman v obleku jedoucí ranním metrem do City si přečte burzovní přehled v Timesech a domů pro rodinu popř. hospodyni doveze tabloidy. U nás tento zvyk nepanuje. Jednak je tu publikum velmi ostře diferencované (přiznám se, že ani já si tabloidy nekupuji, ne proto, že bych k nim měl nějaký intelektuálský odpor, prostě v nich nemám co číst). Jednak si za to mohou bulváry samotné – jejich obsah je tak jednotvárně hloupoučký, že nemohou uspokojit nic jiného, než drbavé pudy vybraného čtenářstva. O informace v nich zpravidla nezavadíte. Naše bulváry si vydobyly pověst drben, u nichž vlastně ani nezáleží, zda to, co píšou, je aspoň trochu pravda. Je to prostě jen shluk písmenek a obrázků uspořádaných do zábavné mozaiky na jedno použití.
Nic proti tomu, i to je paradigma.

Pak ale není příliš jasné, zda trh unese víc titulů, které jsou téměř na 100% zaměnitelné. Konkrétně Aha! odlišíte od Blesku v podstatě jen formátem (Aha! má nepatrně větší). Jinak vnitřní grafické uspořádání, layout, celkový estetický vjem poskytují oba listy naprosto stejný. Dokonce – a to je otázka spíše pro právníky – i hlavička s názvem listu je skoro identická: Bílé pololežaté písmo v červeném obdélníku, dokonce i pražské vydání je anoncováno nadtitulkem Praha v bílém písmu na modrém obdélníkovém podkladu a datace jednotlivých vydání jsou pod titulem opět v nachlup podobném provedení – černé tučné písmo na bílém podkladě. Prostě ty dva tituly velmi snadno na pultě zaměníte a ve snaze koupit si Blesk odnášíte Aha! nebo naopak. Jak už bylo řečeno, váš čtenářský zážitek tím ovšem nijak zásadně neutrpí, protože obsahově si ty dva listy mohou leda podat ruku.

To třeba srovnání se Superspy přinese aspoň pár rozdílů. Příkladně poloerotickým reportážím z reality show VyVolení (včetně poměrně obnažených pánů i dam) přináší Superspy hned na prvních sedmi stranách, zatímco v Aha! se k „informacím“ o Vyvolených dopracujete až na straně 9, zato však s obřím titulkem „Lesbický sex“, který nemá nikoho nechat na pochybách, že půjde o výživné čtení. Tím ale veškerá odlišnost víceméně končí. Detaily v členění rubrik nejsou podstatné, protože jejich obsah je opět víceméně stejný.

Myslím, že otázka nestojí, proč tu někdo vydává další tabloid. Asi proto, že se domnívá, že na trhu objevil díru. Otázkou spíše je, proč nový vydavatel předem rezignoval na to, aby svůj list aspoň trochu odlišil od těch ostatních. Proč do něj třeba nepustí trochu víc politiky, ekonomických skandálů (a nemáme jich tu přece tak málo), proč jeho paparazzi pořád fotí jen tytéž tváře stále stejných hvězdiček z TV obrazovky a nepustí se třeba do sledování záletů vysokých policejních důstojníků či nevyšťourají, jak manželka některého poslance ukradla v sámošce čokoládu. To jsou věci, které v normálním světě hýbou domácí politikou. Otázkou je, zda se bojíme do těchto území vstupovat, nebo je objektivní důvod v tom, že čtenáři o podobné zboží nemají zájem. Na tuto otázku si ale neumím odpovědět, protože nic podobného u nás dosud programově nikdo nezkusil. Nejblíže byl snad někdejší Super, ale ten skončil dřív, než mohl vytvořit trend a poskytnout statisticky zajímavá data.

Nebo je to prostě tak, že naše čtenářky stojí jen o Vladka, Anetu a Káju Gotta. Potom je ovšem vše v nejlepším pořádku. Máme, co jsme chtěli. Aspoň někteří.

3.3.2006

(Psáno pro server Ćeská média)