Je čas stohů? Určitě. Okolo jednoho jezdím na kole. Možná to přeháním, ale podle mě stoh asociuje značné množině lidí sex. Ten tu nebude.

Nejprve jsem si všiml - ze své cyklostezky -, že dnes dělají větší balíky slámy, než jaké lisovali za socialismu. Z jakých jsme si jako kluci stavěli bariéry a hrady na kraji pole. Hradům jsme tenkrát říkali bunkry, protože vliv války dozníval i po třiceti letech.

Dnešní už „kapitalistické“, nebo prostě moderní balíky jsou ohromné, ploché kvádry, a když jen tak ležely na posečené louce u řeky, stačila mi vteřina k podívání. Z kola. Ale jedu večer zpátky, co nevidím. Zemědělci už z nich vyprojektovali stoh.

Taky ten ovšem vypadá jinak než roku 1973, kdy jsme je prolízali těsně za městem se spolužákem Jardou Houškou. Ty staré neměly větrání! Nové už mají větrání. Odvětrávání spočívá v tom, že se na sebe vždycky pouze položí tři obrovské balíky - a vedle zase tři - a vedle zase tři - a mezi tím se nechávají uličky. Ty uličky přitahují a svádějí k procházení. Odolával jsem několik dní a nakonec slezl z kola, sňal brejle - a všecky ty uličky do jedné prochodil. Vážně to byl vzrušující pocit.

Trochu jsem si připadal jako v pyramidě. Ale vůně slámy mě vracela na zem a připomínala časy dětství. Z toho, pravda, vyplývá, že se dneska blízko slámy málo vyskytuji a měl bych možná zajít na brigádu. Už by mi sláma dětstvím nevoněla. Ale možná by mě na brigošku nevzali a řekli: „Tebe nevemem´, tobě kouká sláma z bot.“

Nebo by to ale neřekli (zbytečně se strachuji) a konečně bych si stoh jednou postavil sám. Jako zámožný chlap.

Včera jsem v chodbičce stohu nejprve zaváhal, ale potom vyšplhal i nahoru. Je zajímavé, že stačí pár metrů od země a našim čidlům už to připadá vzrušivě vysoko. Jste jako na skále. Najednou nebylo tak docela samozřejmé přeskočit ty širší z ulic. Země mi připadala docela hluboko. Ale přeskákal jsem všecky škvíry i ulice poctivě a do té poslední a po doskoku na slámu jsem to vždycky ubrzdil a nesletěl po nose. Louky byly úplně prázdné a po stezce celou dobu nikdo nejel. Pravděpodobně mě tedy ani nikdo neviděl, jak dětinsky blbnu: užil jsem si to a samotné děti bych tam vypustil řádit klidně. To by skutečně muselo být nemehlo, aby se tam zmrzačilo; ale raději to zaklepeme: četné dnešní děti s ajpody nemehly jsou.

Při šplhání po slaměných stavbách na poli pomáhají, dodejme, ostré umělohmotné provázky, kterými jsou balíky precizně staženy. Můžete se těch šňůr přichytit, ale „bunkr“ budovat roku 2023 nelze: na to jsou kvádry slámy až moc těžkotonážní. Na chvíli mě napadlo, že jsou tak veliké právě proto, aby z nich lidi nestavěli.

Nebo je to proto, aby se hůře kradly? Kdo ví. Nejspíš ten stroj umí udělat veliký balík, protože ani není důvodu, aby dělal mrňavé. Na mrňavé nemá smysl stroj projektovat.

To je všecko rádoby veselé, ale ve skutečnosti nemám iluzí a pamatuji veškeré brutální historky o tom, jak byl někdo zaživa „zastohován“ či slisován. Jednu z nejznámějších zpracoval mistr odpornosti Roald Dahl, anglický autor, a navíc do příběhu (je to vlastně celý cyklus povídek) vmontoval i krysaře a krysy (fuj)! Jeho story je nicméně přísně logická, jelikož zastohujete-li omylem líného tuláka, který vám pomáhal stoh budovat, a pak ho ani nehledáte a nehledá ho vůbec nikdo, po čase začne stoh přitahovat potkany a krysy. Někdo si uplivne, ale stejně mi to připadá jako bezvadná povídka.

Bezvadně nechutná. A když jsem byl kluk, jednou jsme u silnice s rodiči narazili na hotové stohové bludiště, respektive bludiště vyrobené ze slámy, a já je proběhal. Celé. Postavili ho rafinovaně vojáci a něco tam patrně cvičili. Možná střelbu. Postavili však okouzlující, vonící zámek, načež ho nechali napospas dětem. I dětem. A když jsem včera procházel ulicemi moderního pseudostohu, rovněž tohle dobrodružství od Rokycan se mi vybavilo. A dlabání. S Houškou jsme si bunkry ve stohu často výslovně dlabali. Ale nebyli jsme naštěstí úplně blbí, aby nás to zavalilo, a podstatnější partie našich staveb byly budovány odborně zednicky. Cihly jsem uměl „vázat“ odmala a tady místo cihel vázal (už jednou, ale jinak vázané) balíky. Byly to pro nás voňavé tvárnice a chlapi z „jézetdé“ nám to dopoledne zase rozmetali a složili si stoh, jak byl původně, takže odpoledne přišlo hodně práce s bunkrem novým. Ale mě to nevadilo, já jim to nezazlíval a nikdy bych netvrdil, že jsme tak bojovali proti režimu. Znám totiž lidi, kteří by to řekli, a navíc existují i metody boje, které jsou odsouzeníhodné obecně, a za jednu považuji žhářství. Třeba román Stephena Kinga Žhářka (o holce, která zapaluje vůlí, a to i lidi) mi proto vždy připadal kapku kontroverzní. Je ale kontroverzní tato má úvaha? Sotva. A přece vždycky někdo řekne, že ano, a rovnou mi vypočítá pravidla, která jsem během atakování stohu porušil. „Nezamkl jsi si kolo. - Mohl ti někdo cizí ve strništi šlápnout na odložené cyklobrejle. - Mohl sis (za třetí) vyvrknout haksnu a sletěl po hlavě do škvíry. Nikdo jiný tam nebyl! – A mohla tě tam znásilnit divoženka.“ Atd. Lidi jsou prostě šílení.

Co se pak týče znásilňování ve stozích, pan Roald Dahl překvapivě mlčí.

Proč? Přece jen psal dost i pro děti a potřeboval je jako čtenáře, takže nemohl jít úplně přes čáru a pouze děti malinkou strašil. Někdy malinko víc. V každé své dětské knize má vždy a zaručeně aspoň jednu hnusnotu, která je na hraně. „Čas stohů“ by nejspíš nazval „Čas sta hú“.

Rozumíte, ne? Nazval by ten čas časem strašení, kdy odkudkoli a stokrát zazní hú a hú.

A nějaký gynekolog či snad dokonce erotoman by nazval Čas stohů Časem stahů. Chápete, ne? Nešťastná Viktorka alias rodička by v této variantě příběhu právě doklopýtala ke stohu, tam tajně porodila. Ale stoh není ani porodnice, ani strašidelný labyrint, ani umělá horská stěna s bouldery; stoh je ideální bod pro schůzky ryze nekuřáckých rodin a estetická dominanta na nudně rovných lukách - při fotografování. Je i vůní léta. A signál přelomu července/srpna. Znamení, že nakonec přijde smrt a září. Prvořadě je stoh inspirace pro budoucího architekta, co vyroste z bezvadného kluka, který šťasten a soustředěn a systematicky proběhá podobné uličky.

Copak stoh, dětem stačí slaměný balík: