Znovu a znovu připomínám, vzhledem k naprosté neznalosti velké části našich občanů naší vlastní historie za protektorátu a speciálně v otázce Pražského povstání:

Čechy a většinu Moravy tehdy držela podle rozkazů z Berlína skupina Mitte generála polního maršála Ferdinanda Schörnera, přezdívaného vlastními vojáky „Krvavý Schörner“. V březnu měla jeho armáda k dispozici 1 milion 200 tisíc vyzbrojených mužů, včetně členů SS, gestapa, Wehrmachtu vč. tankových jednotek a letadel Luftwaffe, dále jednotky Hitlerjugend a nezjistitelnou masu členů Volkssturmu, kteří se v bitvě o Opavu a Ostravu a stejně tak o Brno ukázali být v místě znalými, schopnými a hlavně vůči Čechům nemilosrdně nepřátelskými.

boj o Trojský most

Na konci dubna 1945 pak měl Schörner údajně stále ještě okolo 800 až 900 tisíc mužů. Příkaz měl pak i od Keitela: projít Prahou, vybombardovat ji a zničit. Udržet frontu na hranici Labe, Vltava nejméně do 20. května, aby byl čas na vyjednávání Němců se západními spojenci. Součástí vyjednávání, jak mi později potvrdili jak otec, tak Josef Smrkovský i vojáci jako mjr. Cizinecké legie Závora, tyto informace odboj měl. Ne sice přesné, ale pravděpodobné. Po válce se ukázaly jako přesné, odbojáři měli svého člověka i na pražském gestapu. Podle plánu na dobytí Prahy byly vybrány i jednotky, které měly dobývat a obsazovat celé bloky domů - a pak obyvatelstvo likvidovat (jako ve Varšavě) a bloky domů zapálit. Jediné místo, kde se o to pak pro odpor povstalců a jednotek ROA mohli pokusit, bylo po dobytí „Němé barikády“ na Trojském mostě v oblasti Holešovic a ulice Argentinská. Dnes již „zapomenutá“ obrana barikády v Argentinské jim v tom zabránila.

Jedna z vysílaček odboje byla v Kobylisích a část výzbroje v ilegálních skladech v Troji, někde ve staré zástavbě. Západ svoje slíbené zbraně Praze neposlal, dnes je jasné proč. Zbraně však nedostávali ani sovětští parašutisté ukrytí v brdských lesích. Bylo to jen na nás. Podrobnosti zájemce najde i na palba.cz.

Bohnice, povstalci 6.5.1945

Z rodinných povídání vím jen to, že někdy kolem 6. anebo 7. května chtěla naše babička mermomocí na Letnou. Kde měla od doby první republiky krám. To byl dost pitomý nápad. Letná byla tehdy „Malý Berlín“. Mluvilo se tam prakticky jen německy. Všichni židé byli už dávno odvezeni transporty a na jejich místa a do jejich bytů přišli nacističtí funkcionáři. Ale vysvětlujte něco svojí tchyni! Táta kapituloval, a protože šel sám do Prahy, zajistil, aby babičku převezl přívoz v Troji, který ovládali povstalci. Přívoz byl tam, co před třemi a půl lety spadla ta lávka.

Babička jako každá správná ženská i po cestě meldovala, kam se táta hrne, že ti povstalci nemají žádné zbraně, co chtějí dělat a podobně. „Mutti,“ pravil otec babičce, „zbraně máme. Aspoň něco.“

„A kde je vidíš?“ chtěla vědět babička takovým tím „ženským“ tónem.

„Sedíte na nich,“ řekl otec a ukázal na bedny, na kterých seděli. Jak pravil, mělo to tu výhodu, že babička pak už na vteřinku neprotestovala.

Německá armáda zatlačovala povstalce z Bohnic a od Písečné a postoupila až k nám a začala prohledávat domy. Seděli jsme ve sklepě. Bylo nás tam dost. Dospělých a dětí. Plný sklep. Dvanáct, možná patnáct lidí.

Ozvaly se rány pažbou na dřevěná vrátka plotu a německý křik: „Otevřete!“ Tedy nějak „ Alle raus! Schnell, schnell! Maminka tehdy byla mladá žena, vyběhla ze sklepa a na vojáka, mlátícího do vrátek pažbou pušky, a na vedle stojícího řvoucího důstojníka zaječela svojí vídeňskou němčinou: “Od kdy německý voják mlátí do dveří slušných lidí?!?“

„Entschuldigung, gnädige Frau,“ vyštěkl oficír wehrmachtu a odešli. Kousek od nás, na hlavní třídě takové štěstí a tolik duchapřítomnosti neměli. Němci hodili do sklepa granát a pak celý sklep plný civilistů vystříleli.

vlasovci táhnou na pomoc Praze

Dneska se ječí ze všech stran o vlasovcích. Jeden idiot si na nich chce dělat kariéru, Rusové, šťastní, že je v Praze nějaký takový magor, bubnují k „velké mediální válce“.

Poněkud se zapomíná, že stalinismus byl tak odporný režim, že na německé straně v druhé světové válce bojovalo více než 1 milion 400 tisíc bývalých občanů Sovětského svazu. Vlasovci, tedy Ruská osvobozenecká armáda, byli jen malou částí těch, kteří se postavili bolševikům. Stalin věděl, proč vyhlásil, že nezná žádné sovětské zajatce, že to jsou všechno jen zrádci. Kdyby nebyli Němci naprostí nacionální idioti, v čemž v mírové formě pokračují dodnes, kdyby nevraždili všechny „podřadné Slovany“, přešly by celé pluky a oddíly sovětské armády na německou stranu. Přečtěte si dnes některé knihy moderních ruských autorů. Anebo čtěte „mezi řádky“ onu slavnou knihu legendárního partyzánského velitele Sidora Artěmoviče Kovpaka z roku 1946 „Od Putivlu do Karpat“. Stalin je odsoudil k smrti tak jako tak. Protože se jich bál. To, že se s tím nedokáže vyrovnat dnešní Rusko, je problém Ruska. A že se na tom živí podivná individua u nás, je náš problém. Vlasovci osvobodili větší část Prahy, než si kdo dnes může představit. Drželi Motol, Košíře, Smíchov, Vyšehrad, Žižkov, Vinohrady, Strašnice až po Malešice. Hlavně nedovolili jednotkám SS útočícími na Prahu od Kobylis Bohnic ze severu a z jihu od Modřan, přes Pankrác Nusle a Spořilov, aby se spojily a udělaly cestu Wehrmachtu, jako to udělali ve Varšavě.

Radotin, na tyhle tanky ROA a jejich posádky Němci neměli

Naše známá, tehdy dívenka desetiletá, se jednou chtěla jít podívat na ty divné slovenské vojáky, jak si to o nich myslela. Když vyšla 8.5. z domu, ozvalo se „hvízd“ a k zemi ji strhnul místní trafikant. A vynadal jí, co dělá na ulici, protože by měla vědět, že naproti v domech, které si za první republiky postavilo židovské stavební družstvo, jsou dnes Němci. A to kór ty pěkný německý svině, co vyhnaly židy a nastěhovaly se do jejich bytů i peřin. A nenávidí Čechy. Část už jich zdrhla, ale pár jich je ještě v bytech a střílí po lidech na ulici, řekl trafikant. Zdenička pak nějak ještě ty divné Slováky, tedy Vlasovce, viděla na Floře. U zdi hřbitova byla složená řada mrtvol. Vlasovci se s Němci nemazali. Navíc měli tanky. Esesáky, pokoušející se dostat na Žižkov, rozstříleli. Jak mi pak vyprávěl jeden kolega ve fabrice, co byl na barikádách, Němci, jak viděli Vlasovce, „srali si do kalhot“. Civilisti, vojáci i esesáci. Vlasovci nejdřív stříleli a pak se ptali.

jedna z obětí Pražského povstání

Po ulicích za nimi zůstávaly mrtvoly, obr. 9 pak dali na stěny pamětní desky, pak u nich stáli čestnou stráž pionýři, jako že to byli všechno, tedy ti padlí, komunisti, a v roce 1989 měli už všichni teš bolševických šaškáren dost. A tak zmizeli pionýři, desky bledly a politickým hitem se staly „zločiny Čechů na nevinných Němcích“ a oslavy, jako by amíci osvobodili celé Československo a přilehlé okolí. Na povstalce už zase všichni kašlali. Co si nimi, z toho není žádný politický anebo ideologický „vejvar“. A marky, pardon, dnes eura, už vůbec ne, že jo?!

I ve sklepě u nás bylo slyšet, jak jezdí německé tanky směrem dolů na vnitřní Prahu a jak se bojuje. Nacisté zmasakrovali desítky lidí na Hybernském (dnes Masarykově) nádraží, což byla už jen nesmyslná pomsta.

Jak vyprávěl otec, nebezpečným okamžikem osvobození Prahy bylo, když se předseda protektorátní vlády Bienert pokusil vyhlásit v rozhlase Českomoravskou republiku. Projednanou předem s představitelem sudetských Němců K. H. Frankem, v českých kruzích zvaným „Krvavý pes Frank“. Českomoravská (pseudo)republika měla být pozůstatkem Protektorátu v hranicích českých zemí – tedy Čechy a Moravy. Sudetští Němci a vůbec všichni Němci byvší tehdy v Protektorátu se měli úředním „zázrakem“ opět stát našimi spoluobčany – tedy občany Českomoravské republiky. Viz K. H. Frank – přednáška 24. června 1941 ve Východním ústavu v Krakově:

„A nyní dovolte, abych řekl ještě několik slov zejména o právním postavení Němců v Protektorátě.
Podle čl. 2 Vůdcova výnosu němečtí obyvatelé Protektorátu se stávají německými státními příslušníky a podle nařízení k říšskému občanskému zákonu z 15. září 1935 říšskými občany. K tomu bylo vydáno prováděcí nařízení, které praví, že s platností od 16. března 1939 nabyli německé státní příslušnosti všichni ti bývalí českoslovenští státní příslušníci německé národnosti, kteří 10. října 1938 měli domovské právo v bývalých československých zemích, Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tím se stali německými státními příslušníky a říšskými občany nejen Němci v Protektorátě, nýbrž i českoslovenští státní příslušníci německé národnosti s domovským právem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale žijící mimo Protektorát. Pro tyto nové německé státní příslušníky platí také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Kromě toho podléhají německému soudnictví.
Ostatní obyvatelé Protektorátu dostali zvláštní státní příslušnost Protektorátu.“

S přemalovaným “štítem“ měla pokračovat „německo-česká spolupráce“ v „novém životním prostoru“. Vyloženě se hrálo na to, že Spojenci se nedokázali dohodnout, co s územím Protektorátu a tzv. Alpen-Festung. Ještě 5. května 1945 K. H. Frank pomocí rozhlasu rozhlašoval, že jakékoliv povstání utopí v „moři krve“.

Vyhlášení pseudostátu ztroskotalo na tom, že německá moc už byla v naprostém rozkladu. Bienert poslal pražské četnictvo, aby obsadilo rozhlas, že pronese projev, ale německá posádka rozhlasu se začala bránit. Četníci ustoupili, protože neměli žádnou chuť bojovat za protektorátní kolaborantskou vládu. Jakmile revoluční Národní výbor pod vedením prof. Pražáka zjistil, o co se hraje, nechal zatknout Bienerta. K. H. Frank se pokusil uprchnout ráno 9. 5. 1945, když už Rudá armáda vstupovala do Prahy, aby byl dopaden u Rokycan.

Jak napsal J. Seifert:

Třetí noc
Zlověstná noc, kdy naše zdi se chvěly
pod třeskem pum, kdy záře požárů
nám naše město v popel obracely,
chtělo se nám už zpívat o jaru.

František Hrubín:

Nad městem oblaky máje
v dým požárů se promění
a v krutých mozcích už zraje
jen smrt a mučení,
smrt stařen, žen a dětí,
už není slz, už není slz,
jen rány, první, druhá, třetí...

a čtvrtou nestihls, ty mrtvý na své barikádě,
a čtvrtá patří nám,
někomu z nás v té řadě,
v níž končím, začínám,
já, bezejmenný, já,
já voják svého lidu.

Krasnaja Armija,
pomoz mi, slyš mou bídu,
vím, daleko je k nám,
pro slávu revoluce
pomoz mi, jsem tu sám
a mám jen holé ruce...

Zdá se vám to patetické? A nemístné? A vzhledem k budoucím letům komunistické diktatury naivní? No možná ano. Dneska, po 75 letech.

Ale tehdy to bylo jinak. Jo, my a naši sousedé jsme to nakonec přežili. Strýc brzo ráno 9. května, když bylo slyšet, jak přijíždějí tanky od Chaber, vylezl na střechu a díval se vikýřem k Vozovně:

„Tanky, jedou tanky! Samý tanky!!!„ křičel. “Němci se hrnou na Prahu Utíkejte…!“

Sověti jsou v Praze

Nebyli to Němci, byla to Rudá armáda. idé plakali štěstím. Byl konec války. Na ulicích Prahy leželo více než pět tisíc mrtvých - povstalců, vlasovců, Němců. A začínal nový příběh. Třeba tím, že nám komunisté od počátku zatajovali že povstalců bylo v Čechách a na Moravě více než 30 tisíc, že Němci v té době povraždili více než 11 tisíc lidí (to je od roku 1989 snad tajný vládní údaj, abychom Němce nerozzlobili, či co). Dodnes se neví, zda v Praze padlo 300, anebo 600 vlasovců. A media usilovně předstírají, že tady nemají vlasovci žádné hroby i s pomníčky, což ovšem Rusové jistě vědí. Ale lidem to neřekneme, že ne?

S lidmi, které v odboji potkal anebo s kterými spolupracoval, ale mnohdy i s těmi, proti kterým bojoval, se tatínek se setkal v padesátých letech v československých kriminálech. Vedení Pražského povstání nechal Stalin zlikvidovat. Některé popravit. Jiné shnít v kriminále. Snad nejlépe dopadl německý generál, který podepsal dohodu s vedením Pražského povstání, Rudolf Toussaint. Ve vězení směl malovat a když ho pustili, ve stejném termínu jako odbojáře, tedy v roce 1961, užil si konec života s německou generálskou penzí.

S blízkými kolegy z odboje pak stál táta jako obžalovaný v bolševiky inscenovaném procesu s údajnou „Velkou radou trockistů“. Všichni obžalovaní – Václav Vlk (právník a ekonom), Pavel Hrubý (ekonom), PhDr. Oldřich Černý, Bohumil Holátko, František Novák, František Roušar a Stanislav Pluhař - byli součástí válečného domácího odboje. V kriminále se setkali třeba s Josefem Smrkovským, nadšený mladým komunistou, který přežil několik let v ilegalitě, a tak byl stalinistům podezřelý, s anglickými letci a parašutisty, pro které vyráběl falešné německé doklady, s bývalými slovenskými partyzány, ale i s generálem Toussaintem (pro neznalé – generál wehrmachtu, který vlastně pomohl nezničit Prahu) a s členy jeho štábu, s Šaňo Machem i s kolegou z odboje, jistým JUDr. Gustávem Husákem, a s dalšími zajímavými lidmi.

Okupaci, povstání a boje táta přežil. Z komunistického kriminálu jej poslali domů jen umřít.

Rudá armáda nás osvobodila. Němci to s tím vyhlazením a germanizací českého národa mysleli vážně. Viz třeba kniha německého historika Detlefa Brandese „Germanizovat a vysídlit“ o době protektorátu a plánech nacistů.

Dopisuji to a vzpomínám na obrázek, kde president Beneš na Hradě v salonku v roce 1946 předává tátovi a jeho odbojářským druhům medaile. Beneš brzo zemře. Na levé straně stojí „za vládu“ R. Slánský, toho pověsí. Ten generál vedle je snad Karel Kutlvašr, ten dostal rok po smrti Beneše doživotí. A hele, “strejda“ Ing. Pluhař, ten dostal 15 let, nebo kolik... Jo a jestli dobře vidím, tak vzadu je profesor Pavel Hrubý, toho pustili o něco dřív než ostatní, potřebovali ho, aby učil na Vysoké škole ekonomické. U něho dělal mladý Zeman, jak sám říká, „pomvěda“, tedy pomocnou vědeckou sílu. Vztah, jak Zeman líčí, byl dlouholetý a srdečný. „Strejda Pavel“, jak jsem mu říkal jako kluk, prý údajně také učil jistého talentovaného studenta Václava Klause.

Co všechno člověku neproběhne hlavou, když začne vzpomínat. Jo, ten kryt, co jsme tam byli schovaní, je dole pode mnou. Budovy se nemění tak rychle jako lidé.