Zažitá zkušenost se často diametrálně liší od vyčtené zkušenosti či vyčtené informace, jak jsem se opět přesvědčil na stránkách Lidových novin článku paní Simony Kašparové. V části nazvané „Zdivočelá země“ mluví paní Kašparová o zkušenostech dnešních umělců na koncertních pódiích. Také o tom, jak poslední době část diváků na koncertech populární hudby hází po vystupujících různé předměty. Jak například britský zpěvák a Harry Styles který zažil že po něm házeli diváci kuřecímu nugety, případně plody kiwi, bonbony apod. Kanadský raper Drake byl dokonce trefen hozeným mobilem a country zpěvačka Kelsse Ballerini to „koupila do obličeje“ dalším mobilem, takže skončila na chirurgii a s několika stehy v obličeji.
Paní Kašparová tvrdí, že diváci úplně zešíleli, ale konstatuje, že házení předmětů na pódium není nic nového. Jak prý říkají experti, lidi po covidu zdivočeli. Odnepaměti prý někteří umělci či politici čelili palbě vajíček či ovoce a zeleniny při nespokojenosti publika. To je neoddiskutovatelná pravda. Ovšem dále pak autorka říká, že v případě úspěšných: „. končily u nohou zpěváků podprsenky či květiny jako symbol obdivu“.

Nevím, jak autorka přišla na ty podprsenky. Předpokládám, že píše stále o koncertech populárních rockových zpěváků, a nikoliv například koncertů Pražské filharmonie. Dost těžko si dovedu představit, že by vzdělané a ctnostné dámy, většinou středního věku, oděné ve společenských róbách, ze sebe rvaly podprsenky a házely je k nohám dirigenta nebo prvního houslisty. Lidi dělají různé věci, ale toto je skutečně dost těžko představitelné.

Ono s tím vrháním součástí dámského spodního prádla na umělce na pódium to ovšem bylo poněkud jinak. Možná se autorka při psaní předem děsila dopadu svého článku například na sociálních sítích, kdyby napsala, že žádné podprsenky žádné dámy nikdy na nikoho neházel. Zato však v 60. a 70. letech házely na pódium u něj natlačené a shromážděné mladé fanynky vlastní kalhotky. O tom všechny mohou přesvědčit nejen dokumentární záběry ale i já osobně. Když jsem se jako kluk motal kolem „divadélek malých forem „ a různých bigbítových a rockových kapel. Z davu ječících a zmítajících se dívenek pod pódiem létaly kalhotky směrem k hudebníkům docela často a pravidelně. Měl bych jen dodat, že prakticky vždycky byly „přímo z těla“, tedy jak by řekla kamarádka Pavlína, tak trochu „jeté a ovoněné“. Neboť tehdy byl rozvoj intimní sprejů, zvaných lidově „pič – fuk“, tehdy ještě v plenkách a žádné prostředky proti pocení se nevyráběly.
Pro mladší a nevěřící bych totiž chtěl dodat, že mladé fanynky bigbítu a rokenrolu rozhodně nenosily na koncerty podprsenky. Pokud je nosily vůbec. Jak dosvědčuje dialog při oné slavné scéně s pivem „na sedmém schodu“ z filmu: „Vesničko má středisková“. Mladé hezké a průbojné dívky nosily tehdy pokud možno trička o číslo menší, aby byly jejich vnady co nejvíce vidět. A děly se i jiné věci. V dnešní prudérní době si nedovedu představit, že by se dnes běžně pořádaly tzv. soutěže „miss mokré tričko“. To, když holky chtěly, aby bylo skutečně vidět co mají pod těmi tričky schované. Takže mohu ubezpečit paní redaktorku, jejíž žitá zkušenost nemůže sahat tak daleko, že s těmi podprsenkami se trefila poněkud vedle. Ovšem fakt je, že jako novinářka v dnešní moderní gendero v době ví, že je „vošajstlich“ psát cokoliv o kalhotkách.
Jak to ty holky dokázaly uprostřed děsivé zpocené a ječící grupy fanynek stáhnout si ty kalhotky a hodit je na jeviště, se může zdát býti poněkud složité. Ale pokud si pamatuji, z dob svého mládí, tehdejší dívky oblečené často v minisukních dokázali tento kouzelný pohyb udělat tak rychle a prakticky nenápadně, že se jeden každý mužský divil. Občas jsem přemýšlel i o tom, zda to ty holky doma předem netrénují.
Kdyby snad někdo nevěřil, kdyby nějaká aktivistka či neziskovka bojující za pokrok a práva žen vykládala, že ani nebylo možné a že ty tehdejší mladé pokrokové dívky na rockových koncertech nebyly ty správně pokrokové a uvědomělé, mají z dnešního prudérního pohledu v mnohém pravdu.

Ostatně, tyto dnešní bojovnice za mravnost a ženskou cudnost mi docela připomínají pro naši generaci nezapomenutelnou soudružku Švorcovou. A jak připomněl seriál Volha, také nepřekonatelnou a úplně blbou a zlou náměstkyni ředitele Československé televize, soudružku Balašovou. Po shlédnutí seriálu mnozí na sítích psali, že to snad ani nebyl pravda. Ale byla. Soudružka Balašová při příchodu zaměstnankyň do televize skutečně nechala kontrolovat na vrátnicích, zde dotyčná je uvědomělá soudružka, protože jiné než uvědomělé v televizi pracovat po roce 70 nesměly, a má na sobě podprsenku. Dokonce, podle některých informací, nechávala podezřelé mladé pracovnice televize kontrolovala, zda nenosím podprsenky zvané „půlky“, u kterých bylo pod blůzku vidět, že dámské ňadro končí bradavkou. No, mám pocit, že náš dnešní svět je plný nových a mladých soudružek Švorcových a Balašových.