Naprosto bulvárně nafouknuté a realitě vzdálené titulky vztahující se ke schvalování rozpočtu v USA. Šlo o navýšení dluhu a média hovořila o blížící se platební neschopnosti Spojených států, hospodářském krachu USA, hrozbě bankrotu či o tom, že krach USA se blíží, ač každý, kdo se o politiku jen trochu zajímá, věděl, že k ničemu takovému nemůže nikdy dojít. Šlo jen o souboj demokratů s republikány, v němž jde hlavně o budoucnost Baracka Obamy, protože se blíží další prezidentské volby. A tento boj byl tentokrát vyšroubován až na samou hranici. Toť vše. Je přece logické, že žádná ze dvou politických stran, které ovládají tradičně americkou politickou scénu, si krach nemohla přát, a navíc: dolar je jediná měna na světě, jejíž oběh v zahraničí je větší než na domácím trhu, takže na krachu takové měny nemá prakticky zájem nikdo v naší civilizaci.

Dobře a co z toho vyplývá?

Právě o tom chci dnes hovořit: situace na mediální krajině se přiostřuje, dluh New York Times dosál jedné miliardy dolarů. Hlavní problém médií v naší civilizaci spočívá v tom, že tištěná média ztrácejí příjmy mnohem rychleji, než je získávají online-média, která jsou bezplatná. Zároveň se mladší generace již odklánějí od televize a právě na ně byla cílená velká část reklamy. Tyto skutečnosti mají za následek dvě skutečnosti: Všude se brutálně šetří, což vede k masovému propouštění a stávkám, a zostřuje se konkurenční boj o čtenáře a posluchače, což vede právě i k nepřiměřeným titulkům či - jak ukázala kauza titulů Ruperta Murdocha - k nezákonným praktikám, kvůli kterým musel být nedělník News of the World v červenci 2011 zastaven. To se týká ale celé Evropy a hlavně bulvárních plátků a popnovin. Například v sousedním Německu se prodaný náklad nejprodávanějšího Bildu, který se pohyboval někde pod třemi miliony exemplářů, jen za uplynulý rok snížil o dvě stě tisíc. Úsporná opatření pak vedou k neustálému propouštění: v nejrespektovanějšímu deníku v Německu Süddeutsche Zeitung kvůli tomu byla minulý týden v pátek 28. července vyhlášená stávka, noviny vyšly ve zkráceném rozsahu a v sobotu nově zvolený ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan ohlásil, že v průběhu příštích let propustí 400 zaměstnanců z celkového počtu 1500.

A jak jsou na tom naše printová média?

U nás je tomu opačně než ve staré Evropě: nejrychleji ztrácí náklad popnoviny a nejserióznější Hospodářské noviny. Konkrétně za posledních pět let se propadl náklad Mladé frontě Dnes z necelých 300 na 234 tisíc, Právu ze 170 na 121 tisíc, Lidovým novinám z necelých 70 000 na 44 tisíc a Hospodářským novinám z 63 tisíc na bezmála 40 tisíc. Nebo jinak viděno: v roce 2005 četlo některý ze čtyř zmíněných deníků více než 600 tisíc občanů a letos je to jen 400 tisíc. Blesk prodal v květnu letošního roku v průměru 346 tisíc a náklad mu nějak výrazně neklesá. V historii dosáhl největšího nákladu 4. prosince 2009, kdy prodal 694 tisíc výtisků, díky speciálnímu vánočnímu magazínu s televizním programem. V květnu letošního roku přešel z Reflexu do Blesku Pavel Šafr s projektem jeho proměny na politický bulvár, zřejmě po vzoru britského bulváru. Ten však v českých zemích velkou tradici nemá. Za první republiky tu vycházely sice politické bulváry Jiřího Stříbrného, zhrzeného politika, jako byly Expres či Polední list, ale válka tuto tradici přerušila. Po roce 1989 se o politický bulvár pokusil již 1. října1990 Ladislav Froněk s titulem Špígl, psáno česky, který sice skončil až v roce 2002, ale jeho náklad, který se na počátku pohyboval kolem sta tisíc, stále klesal a nakonec byl tak nízký, že ho lidé po čase ani moc neregistrovali. To je také důvod, proč já ani řada dalších mediálních analytiků projektu Pavla Šafra nedáváme moc velkou budoucnost. Horší však je, že i tento - byť třeba krátkodobý - pokus by se mohl velmi negativně podepsat na úrovni českých médií a ještě ji posunout směrem víc ke dnu. Blesk, na rozdíl od ostatních novin, totiž na uplácení, špehování a odposlechy má peníze. Jak by Pavel Šafr mohl vést Blesk, naznačila již odpověď, kterou dal kolegovi Eisenhammerovi z Týdne na otázku, jestli by dal na obálku fotografii Kateřiny Klasnové nahoře bez: "Pokud by se ocitla na veřejné pláži, mají podle mě takovou fotku otisknout všechny noviny, vždyť je místopředsedkyní parlamentu."

Autor je novinář a spisovatel