Nedůslednost, s kterou se v médiích zachází s kauzami viz tento týden expremiérovo dovolená a schůzky s lobbisty a šéfem firmy ČEZ v Toskánsku a dopis předsedy vlády Jana Fischera ministryni Daniele Kolářové. V obou případech jde o nediskrétnost či špehování. V jednom případě část médií přijala slovník politiků, kteří hovoří o neoestébáckých metodách a sledování zmíněných lidí na ostrově Monte Aregentario a v druhém případě zase jde o zveřejnění obsahu dopisu, který leží ještě neotevřený na stole paní ministryně, která je na dovolené. Nad touto okolností se nikdo nepozastavil. Například Právo se otevřeně přiznává, že kopii dopisu má k dispozici a vůbec se za to nestydí. A i žádný politik, pokud vím, se proti této indiskreci neohradil.

O čem to svědčí?

Rozhodně o tom, že se média nechala zaplést do předvolebních hrátek a nejsou schopná pozorovat události s odstupem a chladnou hlavou, zabývat se podstatou a ne okoličnostmi. V prvém případě jde přece o to, že v ideální demokracii existuje dělba moci a dělba rolí, a proto by měla existovat mezi politiky a byznysmeny čínská zeď: jedni určují pravidla a druzí podle nich musí jednat. Aby tato pravidla nebyla moc tvrdá a neohrožovala tuzemské podnikatele, používají podnikatelé lobbisty (prostředníky), kteří se snaží ovlivnit konečné rozhodnutí politiků, ale ti se musí chovat podle etického kodexu či zákona o lobbingu, který v každé zemi přesně vymezuje jejich působnost i odměny a i prostory, v kterých se mohou v parlamentech pohybovat. Na dodržování těchto pravidel dbají profesní komory, média, občanská sdružení, policie a nakonec rozhodují o vině a trestu soudy. Toto u nás neexistuje, a proto vzniká důvodné podezření, že za výhody jsou politici a jejich strany placení přes své lobbisty. Fotografie, které mají média k dispozici, mají toto napojení ilustrovat.

V druhém případě jde evidentně o záměrný únik informace, který má nejspíš zabránit dalším nestandardním krokům v justici v režii tzv. justiční mafie exministra Němce, místopředsedy Kučery a paní státní zástupkyně Vesecké. V obou případech jde tedy o skutečnosti tzv. veřejného zájmu.

Vaše interpretace tedy naznačuje, že se nejen měří různým metrem, ale že v obou případech jde o bohulibou činnost, je to tak?

Tak rozhodně dvojím metrem se měří, ale problém je právě v tom, že v těchto případech, a to v obou, nejde ani o bohulibou činnost, ani o neoestébácké metody, ale spíše o zoufalé činy nejspíš bývalých policistů, státních úředníků a novinářů. Ti – jak o tom často hovořil náš asi nejznámnější investigativní novinář Josef Klíma – jsou v neobyčejně těžké situaci, do různých kauz více vidí, ale současně ví, že policie nekoná. Zároveň jsou občany, diváky i čtenáři silně tlačeni do toho, aby za situace, kdy nekoná policie, státní zastupitelství či soudy, suplovali jejich roli, i když je to často na hranici minimálně etiky. Přeci kdyby u nás platil jako jinde zákon o lobbingu, nebylo by o čem psát, a kdyby kroky paní ministryně Kovářové nevzbuzovaly tak přímočaře podezření, že jen zametá stopy po selhání státního zastupitelství a justice, která byla v případě pana Čunka pod silným tlakem politiků, jak říká tento týden v Respektu František Korbel, bývalý náměstek ministra spravedlnosti a dnešní šéf Legislativní sekce Úřadu vlády ČR, tyto kauzy by vůbec neexistovaly. Na vině je tedy neochota prosadit jasné zákony, které by znemožnily existenci neprůhledných transakcí a všech zájmových mafií a které by nepoctivé lobbisty přivedly před soud. Právě proto byl vydán zrovna v těchto dnech z Kanady do Německa Karlheinz Schreiber, který v devadesátých letech zajišťoval nepoctivým způsobem přísun peněz kancléři Kohlovi do pokladny CDU a hrozí mu podle médií trest podnětí svobody ve výši osmi až deseti let. Našemu lobbistovi panu Janouškovi, který má v bance v Zürichu kolem 220 milionů korun, jak nám sdělili Švýcaři, dle politiků žádný trest nehrozí, ač podle médií k jeho kontu mají přístup i dva magistrální úředníci.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel