Dvě historické práce od Václavy Jandečkové, které leží přede mnou, jsou poutavě i profesionálně psány, vtáhnou nás do reálné historie, upoutají nás a bezesporu nesou pozitivní stopy osobního zájmu. Autorka píše částečně o vlastním dědečkovi a řekl bych, že ani ten sebelepší faktografický román by neznamenal tolik.

Mluvím tak o knížkách Kámen (2013) a Tři muži proti totalitě (2014), které nás na sedmi stech stranách a s mnoha barevnými fotografiemi provádějí nebezpečným pohraničím padesátých let. Ta první se přitom soustřeďuje na vyloženě odpornou kamuflážní operaci československé tajné policie nazvanou Kámen, kterážto svou „ďábelskostí“ (jak píše sama autorka) nebyla jenom v rozporu s dnešními předpisy, ale znamenala jejich porušení i z hlediska tehdejšího. O co šlo?

V dnes neexistující vesnici Myslív (a Jandečková nás chvíli provádí i jejími rozvalinami) StB imitovala státní hranici a dokonce úřad americké rozvědky. Proč, je jasné, a nešťastníci, prchající před komunismem, se následkem tohoto podrazu a v domnění, že právě šťastně unikli..., ocitali na zpáteční dráze.

A ještě policii ledacos nechtěně vyzvonili, bohužel. Pak putovali do spárů poúnorových soudů a čekala je často léta žalářování. Ona osudná cesta „ven“, ale vlastně jen k falešné závoře přitom zůstávala v jejich vzpomínkách jako obludný otisk. A onomu otisku dominoval domek falešné celnice a umně zaranžovaná úřadovna s mužem přestrojeným za důstojníka americké Counter Inteligence Corps... „Na stěnu pověsili portréty prezidentů Roosevelta a Trumana a americkou vlajku, hostům velkoryse nabízeli cigarety Lucky Strikes a whisky a dokonce jejich děti pokrytecky krmili švýcarskou čokoládou,“ shrnuje onu taktiku odborný recenzent knihy Igor Lukeš, jinak profesor univerzity v Bostonu, a dodává, že princip podobných operací nevynalezli u nás, ale u sovětské bezpečnosti OGPU už začátkem dvacátých let.

Obě dosavadní publikace Václavy Jandečkové se do značné míry vymykají i jen tomuto druhu děl. Jak to? Tradiční historické práce o činnosti Státní bezpečnosti bývají založeny takřka výlučně na studiu pramenů, a to nese i jistá nebezpečí, pochopitelně, neboť právě nejbouřlivější období (jako to po „vítězném únoru“) po sobě zanechají spolehlivé prameny jen zčásti.

„Hodně událostí se dělo improvizovaně a do agendy bývaly zaneseny teprve dodatečně, anebo vůbec,“ připomíná v knize Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu, „a právě práce Václavy Jandečkové je jiná v tom, že nestaví jenom na archivních materiálech a vynalézavě využívá i prameny neúřední povahy. Spolu s detailní znalostí prostředí tak autorka podala plastický, věrohodný obraz událostí a vyplnila řadu bílých míst.“

Našla, dodám, sama i mnohé svědky, kteří předtím nepromluvili, a dala si také tu práci, že životy svých protagonistů sledovala až do jejich smrti.

Není bohužel ke každému spravedlivá, jak víme z případů nepotrestaných nacistických zločinců, a bylo tomu stejně tady. Například Evžen Abramovič (zvaný doktor Breza, nar. 1921) okrádal podle všechny, jimž předtím slíbil převod na Západ, a přece umřel ve svém luxusním domě v Praze-Hostivaři až začátkem března 2013. Bez trestního postihu.

Co víc?

Po úspěchu knihy o „akci Kámen“ přišla V. Jandečková i právě s prací o svém dědečkovi, odbojáři Otovi Tulačkovi, který za hranice mj. dostal manželku Pavla Tigrida, a to furiantsky v čase, kdy se musela třikrát denně hlásit na pražské kriminálce.

Kniha však sleduje i Tulačkova kamaráda Josefa Emila Hýblera, někdejšího pilota RAF, a o diplomatu amerického velvyslanectví v Praze Walteru Birgeovi nám poví hotové divy. Hýbler, Birge a Tulačka se popasovali s StB a nikoli neúspěšně. Birge přesunul na Západ dokonce i Petra Zenkla a jeho ženu Pavlu, již přepravil v srpnu 1948 v kufru svého sportovního vozu Alfa Romeo, do něhož navrtal dva dýchací otvory (ústily v čalounění zadního sedadla). Říkáte: „Kovbojská akce?“

Bodejť.

StB z ní byla nepříčetná.

V matném očekávání třetí světové války, která naštěstí nepřišla, zajistili tak Birge a jeho spolupracovník to, že se do Ameriky dostal muž schopný stanout v případě potřeby v čele exilové vlády, asi jako stál v čele exilové vlády za války Beneš.

Sportsman Walter Birge měřil 190 centimetrů a Američané sami mu posléze museli zatrhnout závodění na Vltavě, kterého se plný humoru velmi rád zúčastňoval s českými veslaři. Potřebovali ho totiž mít v pořádku a on se pak podílel také na kontroverzním vzdušném útěku amerického velvyslance Laurence Steiharda, k němuž došlo s úspěchem v časech, kdy už byl Steihard nepřátelskou osobou.

Birge - vyzbrojený imunitou - si snad mohl užívat pohodlí diplomatické mise, ale to dělal jen v omezené míře. Místo toho... Byl záhadnou figurou.

StB měla za to, že je velmi slušně vycvičeným agentem CIA a má tedy po ruce penězovod spolu s nejmodernější zpravodajskou technologií, ale byl to omyl a podle všeho realizoval akce svými vlastními prostředky a v utajení před kolegy z velvyslanectví. „A protože na něj soudruzi přímo nemohli,“ dodává Igor Lukes (také v Jandečkové knize), „aspoň v hraničním pásmu zavraždili jeho českou snoubenku.

Navzdory tomu vše české miloval až do své smrti roku 2002.“

Václav Veber (z Ústavu historických věd FF Univerzity Pardubice) upozorňuje na dnešní tendenci bagatelizovat zločiny typu akce Kámen a říká:

„V odhalování aktivit účastníků třetího odboje jsme i po čtvrt století od převratu na samém začátku a nejvyšší čas je přesvědčit společnost o významu odbojové práce a její legitimitě. A označit její účastníky po právu za hrdiny. I když zapomenuté.“

Má pravdu. Inu, komunistickými tábory prošlo 267 tisíc osob.

„Stále častěji bohužel dochází ke zpochybňování zločinnosti a zvrácenosti komunistické ideologie,“ stýská si sama autorka, „a na scénu přicházejí odborníci s novými, v uvozovkách převratnými myšlenkami. Odborníci, kteří už sedmdesátá a osmdesátá léta normalizace přestávají chápat jako totalitní. Na významu tak nabývá názor, že byl tehdejší režim všeobecně přijatelný už proto, že lidem zajišťoval sociální jistoty a umožňoval široké volnočasové a kulturní vyžití.“

Autorka výše zmiňovaných knih má pracovnu v Prapořištích u Kdyně, publikovala i řadu samostatných studií a chystá také publikaci o Janu Masarykovi. Nevaří přitom z vody. I na hranici to výborně zná a na Vysoké škole ekonomické vystudovala Fakultu mezinárodních vztahů. Vede vlastní společnost podporující zahraniční podnikatele, vstupující k nám na trh, a je soudní tlumočnicí a překladatelkou. Čistě žertem jsem se jí zeptal i na to zda ne i „Bondem v sukních“.

To asi nikoli, avšak výše zmiňovaný Ota Tulačka (1913-1991) zůstává jedním z nepokořených vězňů minulého režimu. Poté, co mu tento přiřkl doživotí za velezradu a vyzvědačství, prošel si Tulačka Pankrác, Valdice, Mírov i Leopoldov. I proto dnes jeho vnučka systematicky mapuje události let padesátých a akce třetího odboje. Taky z toho důvodu tak tvrdohlavě bádá. Tu v Archivu bezpečnostních složek v Praze, tu až ve Spojených státech. Ostatně, publikace o akci Kámen ostatně již vyšla i anglicky.