KNIHA: Vládneme, nerušit
Více než desítka kapitol zhruba od roku 1992 do roku 2006 obsahuje mnoho otazníků, na něž se kniha pokouší poskytnout odpověď. Jsou to zejména příčiny pádu pravice, otázky kolem volební kampaně 1998, klíčové mezníky opoziční smlouvy a její plody v podobě špinavých kauz, Kavanovy zahraniční politiky, ponor do nadějných aktivit občanské společnosti a charakteristika jednotlivých politických stran, jejich vývoje a počínání na politické scéně. Všechny jakoby je spojovaly nedostatky našeho politického systému, z nichž se jen s obtížemi prodírá naše cesta k jakési demokracii, právu či spravedlnosti. Na tom všem se nejvíce podepisují dva politici, Václav Klaus a zdaleka „ne mrtvý“ Miloš Zeman, zatímco vůbec první protagonista polistopadových poměrů Václav Havel zůstává jaksi mimo. Nové jméno Jana Švejnara už nemohlo být vzpomenuto vzhledem k dataci sepsání knihy.
Málokterou politickou knihu (ono jich zase tolik u nás nevychází) jsem tak zevrubně přečetl, abych ji mohl doporučit svým potomkům. Patřím ke generaci odchované ještě T. G. Masarykem a všechna další léta ve svém životě jsem poměřoval jeho dílem, myšlenkami, úvahami a činy. I nyní se přesvědčuji, že otázky humanitní demokracie, mravní předpoklady a základní demokratické hodnoty politiků, vlastně všech, kteří vstupují na veřejnou scénu – přesahují svým významem až do současného 21. století, třebaže mají svůj vznik dokonce ve století předminulém.
V Taberyho knize jsem je též nalezl, byť měly být ještě více zdůrazněny. Děsí mne malá historická znalost u našich představitelů, občas vzpomenutá jen kolem nějakého výročí. Jsem udiven některými jejich veletoči (srovnej Klausův referát o TGM z března 2000 a ze září 2008!) a zvláště pak nekultivovaností ostravského „chachara“, od něhož nelze očekávat vůbec navazování na důkladnou znalost kontinuity a ohledy k našim dějinným zdrojům a vzorům. Totéž lze pozorovat i nyní u sociální demokracie. Rád bych věřil, že leckteré trvalé hodnoty byly zdeformovány totalitními režimy (nacistickým i bolševickým), ale o to víc je nutné dbát a popularizovat vše pozitivní z kulturní kultivace a iniciativy různých občanských aktivit, včetně jejich zdravého sebevědomí a seberespektu každého jednotlivce.
Chybí mi trvalé úsilí politických stran o získávání mladé generace, která je politicky aktivní (lze tu aktivitu najít například v mnoha vysokoškolských časopisech, na internetu), ale nedostává se jí potřebný prostor v masmédiích, v generačních diskusích. Vždy mne dovedou povzbudit vystoupení mladých vzdělaných žurnalistů nebo historiků, v nichž by měla společnost hledat svou silnou oporu. Bohužel – jistá nedůslednost, typická pro politiky, kteří se dostali do nepříznivých situací anebo byli přímými jejich strůjci, by neměla ovlivňovat investigativní novináře natolik, že přestanou rozehrané kauzy sledovat vůbec. Jestliže něco naši veřejnost popuzuje, jsou takové skutečnosti, jako je „zametání věcí pod koberec“, přivést je do zapomnění namísto, aby byla do nich veřejnost vtažena, protože demokracie vyžaduje spoluúčast občanů, voličů – a kdo o ni má usilovat nejvíce?
V Taberyho knize je výstižně a přesvědčivě poukázáno na negativní jevy v naší „velké“ politice. Méně už se zde hovoří o politice a chování či jednání politiků na regionální úrovni, v městech a obcích. Přitom se zde často odehrávají dramata, dotýkající se bezprostředně lidí v místech a ne všude se dokáží občané aktivně sdružit a požadovat odpovědnost a odpovědi od zvolených zástupců, a to nejen místních, ale také zejména poslanců a senátorů, kteří zůstávají většinou svým voličům neznámí. Naopak - taková situace jim vyhovuje, vytvářejí si svůj svět, řeší si své problémy, vyřizují si účty mezi sebou - a nechť se potom nediví, že jimi veřejnost pohrdá a „může jim být ukradená“, jak často slýcháváme. Ale tudy cesta za demokracií přece nevede. Všichni jsme nehotoví lidé, ale měli bychom si to občas připomenout.
Ještě připomínka k tomu, co v Taberyho knize je pouze popsáno bez hlubšího ponoru, ale jde o životně důležité politické otázky ve spojení naší země s Evropou, s euroatlantickou aliancí, se sousedy, otázky národní identity a jejich výklad a také náš vklad nejen do materiálního, ale zvláště do duševního bohatství celého evropského, ne-li světového společenství. A tady bych znovu připomněl dílo TGM, jeho nabádání ke vzdělanosti, užívání rozumu a citu, jeho cestu za poznáním, jeho úsilí o humanitní demokratický stát, o naši světovost.
(Erich Tabery, vydal Respekt Publishing, Praha 2008, 306 stran, v tom osm stran příloh: Opoziční smlouva, Toleranční patent.)
