Tuhle knihu si měly přečíst ty dvě zelené nanynky, co sedí v parlamentu, než napsaly budoucímu americkému prezidentu Baracku Obamovi dopis, že tady nechceme radar. Potom by se nemohly tak hloupě vyjadřovat – pokud ovšem jedna z nich, Olga Zubová, která má ruského manžela, není pod vlivem tajných služeb Moskvy, třeba aniž si je toho sama vědoma. (Vzhledem k aktivitám ruských rozvědek u nás může být podezřelý každý politik, který se chce bratřit s Kremlem.)

Na čtení beletrie mi v posledních letech nezbývá čas, ale když jsem si v knihkupectví prolistoval tuhle knihu, musel jsem si ji koupit – je to spíš reportáž, která se blíží nepříjemné realitě. Michal J. Coumatos, William B. Scott a William J. Birnes se inspirovali sérií válečných her, jimiž se snaží američtí stratégové připravit na všechny možné zapeklitosti příštích válek. Ostatně Coumatos jako vysloužilý důstojník válečného námořnictva a bývalý poradce Národního bezpečnostního úřadu pro boj s terorismem s tím má praktické zkušenosti. Scott je veteránem válečného letectva a šéfredaktorem renomovaného týdeníku Aviation Week and Space Technology, Birnes pracuje v redakci New York Times.

Příběh začíná nenápadně – přibývá amerických družic, jak civilních, tak vojenských, které se náhle odmlčují. Jejich ztráty nakonec ohrožují chod národního hospodářství, zdravotnictví a další služby, oslepení špionážních družic zase zhoršuje úroveň zajištění národní bezpečnosti. Co to zavinilo? Snižování rozpočtu na obranu, kterou prosazuje pacifisticky naivní prezident, a chamtivost firem, které nevěnují pozornost zabezpečení svých družic. Nicméně v pozadí jsou prakticky nezjistitelné výstřely paprskem maseru z Dušanbe, který postavila geniální ruská vědkyně na koleně. Její útoky společně financují kolumbijská narkomafie a íránští teokratičtí militanti. Těsně před zásahem amerického komanda ještě zlikviduje Mezinárodní kosmickou stanici s pěti astronauty, kteří tam umrznou.

Probíhá třetí světová válka – jenže svět o ní neví.

Američané jenom pozvolna rozplétají síť chystající se zasadit údery západní civilizaci z Íránu a možná i z dalších zemí. Přitom některé ziskuchtivé firmy, například z Francie, dodávají íránským militantům špičkové přístroje, které k tomu potřebují – to není nic nového, francouzské společnosti se tímto způsobem proslavily už dřív. Teheránu lehce přihrává i politika Moskvy – jako obvykle. Evropa, která pořád škrtí své vojenské rozpočty, nemá technicky a zpravodajsky možnost se ke Spojeným státům připojit – také nic nového.

Nezbývá, než neutralizovat Čínu, která je se Spojenými státy ekonomicky hluboce propojená, a postupně vyřazovat různé tajné účastníky téhle nebezpečné hry. Nicméně skončilo jedno dějství – na obzoru se vynořuje nebezpečí nové. Autoři by mohli začít psát druhý díl.

Je to naprosto realistický příběh, který se zatím naštěstí jenom fiktivně odehrává v dubnu 2010. Ovšem jde z něho hrůza. A největší hrůzu mám z našich i cizích pacifistů, kteří si myslí, že se všechny hrozby dají odstranit trpělivým vyjednáváním. Ostatně takovým byl v tomto příběhu i poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost, který udělal tolik chyb, že ho jeho šéf nakonec přestal poslouchat.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz