Velký podvod (The Great Deception), tak zní v originále název knihy dvou britských autorů, Christophera Bookera a Richarda Northe, která byla přeložena do češtiny a vydána v brněnském nakladatelství Barrister & Principal pod, dle slov jednoho z autorů (1), „akademičtějším“ názvem Skryté dějiny evropské integrace.(2) Samo pojmenování díla naznačuje, že se v tomto případě nebude jednat o oficiální hagiografický výklad dějin evropské integrace, který nalezneme v převážné většině titulů pojednávajících o tomto tématu.

V českém prostředí bohužel není mnoho prací podobného typu, které by kritickým způsobem hodnotily náklady a výnosy evropského experimentu, proto si je alespoň připomeňme. Českým euroskeptikům je jistě známá práce jiného britského autora, Johna Laughlanda. Laughlandův Znečištěný pramen (3) pojednává o explicitně nedemokratických kořenech evropské integrace (Tedy o těch politických směrech, které se ani nesnažily zakrýt, že jim nevyhovuje liberálně demokratický konstituční systém.), jako byl nacistický pokus vytvořit nadnárodní evropský superstát. Ještě před Laughlandem na paralely mezi nacistickou Novou Evropou a poválečnou evropskou integrací poukázal jiný britský euroskeptik, Rodney Atkinson, v knihách Treason at Maastricht a Europe´s Full Circle (4). I když je pravda, že u Atkinsona existuje jakási inflace pojmu fašismus, s kterým ztotožňuje všechny prvky korporativismu v institucích EU i jednotlivých států (na slabiny Atkinsonovy práce poukázal ve své recenzi Michal Petřík (5) ), i když důležitost korporativismu ve fašistickém a nacistickém prostředí na druhou stranu nelze přehlédnout. (6)

Christopher Booker a Richard North však ve své knize popírají upřímnost nacistického evropanství a vymezují se proti teoriím Laughlanda a Atkinsona. Po mém soudu tak ale činí neoprávněně. Když například prolistujeme dle mého názoru stále přínosnou práci Hannah Arendtové o totalitarismu (7) nebo Hitlerovy Monology ve Vůdcově hlavním stanu (8), zjistíme totiž, že Adolf Hitler nebyl typickým nacionalistou, ale že byl supranacionálním rasistou. Hitler popíral suverenitu národních států a existenci národů, dokonce i německý národ měl zaniknout a rozpustit se v nadnárodním konceptu árijství.

Nicméně je nutno dodat, že euroskeptici jako např. Laughland netvrdí, že poválečná evropská integrace je přímým dědicem a pokračovatelem nacismu (9). Existuje zde pouze snaha poukázat na shodné prvky mezi nacismem a evropeismem týkající se podpory korporativismu (a dnes tzv. NGOismu), nenávisti k národnímu státu a anglosaskému pojetí svobodného obchodu. Stejně tak se tyto publikace snaží odhalit konstruktivistické německo-francouzské geopolitické vize propagující Evropu jako soupeře Spojených států. Poukázáním na supranacionální a antinacionalistický charakter nacismu je také vyvrácen mýtus o tom, že snaha integrovat Evropu v jeden státní celek vznikla jako reakce na nacionalismus, který byl údajně příčinou druhé světové války. (10) Další známý euroskeptik a bývalý poradce a speechwriter Margaret Thatcherové John O´Sullivan poukazuje právě na to, že protinárodní nacismus byl poražen díky vzestupu národního uvědomění a patriotismu evropských národů, které se snažily v odboji proti nacismu obnovit svou národní suverenitu. (11)

Kromě výše zmíněných knih stojí určitě za pozornost práce Josefa Šímy (12), která je do jisté míry „českou verzí“ Laughlandova Znečištěného pramenu, i když se v žádném případě nejedná o kopii. Kritika evropské integrace je zde na rozdíl od Laughlandova konzervativního pohledu pojímána z libertariánských pozic a jsou zde navíc zmíněny i sympatie některých sovětských komunistických vůdců k evropské integraci (13).

Vraťme se však zpět k Velkému podvodu Christophera Bookera a Richarda Northe. Provokativní název Velký podvod nezvolili autoři náhodně. Jejich základní tezí totiž je , že projekt evropské integrace byl od svých prvopočátků zamýšlen jako projekt jednotného evropského státu. Autoři to považují za „velký podvod“ právě proto, že eurointegrátoři, aby si naklonili veřejné mínění nepřející si vytvoření evropského státu, prohlašovali evropskou integraci za hospodářský projekt směřující k vytvoření společného trhu. Toto byla tzv. Monnetova metoda, kdy pod záminkou ekonomické nutnosti měla být suverenita států postupnými kroky předávána nadnárodním evropským institucím.

Zrození evropské myšlenky nevidí autoři v reakci na druhou světovou válku, ale pokukazují, že tyto představy existovaly již v meziválečné době. K různým formám mezivládního typu evropské integrace se v této době hlásili např. Aristide Briand, Gustav Stresemann, Richard Coudenhove-Kalergi. V této době však přišli s revolučním konceptem nadnárodní vlády i Francouz Jean Monnet a jeho britský přítel Arthur Salter, kteří oba v této době působili ve Společnosti národů, na které se jim nelíbil mezivládní přístup a právo veta každého členského státu. Salter vydal v roce 1931 sbírku úvah United States of Europe, ve které již nastiňoval nadnárodní evropské instituce a princip regionalismu, který měl oslabovat národní stát.

V době druhé světové války pak prointegrační proudy přišly s myšlenkou anglo-francouzské unie, což byla však spíše znouzectnost mající zabránit dobytí Francie Hitlerem. Salter v této době pracoval v britské administrativě a Monnet se stal členem de Gaullova válečného kabinetu. Během války oba dva získávali kontakty a podporu pro integrační projekt. Salter se v USA seznámil s pozdějším státním tajemníkem Deanem Achesonem a s Paulem Henri-Spaakem, kteří později sehráli v evropském projektu významnou roli. Stejně tak během války začal podporovat evropské sjednocování italský komunista Altiero Spinneli, který později sehrál významnou úlohu při přijetí Jednotného evropského aktu.

Po válce se snažili Monnet, Salter a Henri-Spaak prosadit nadnárodní integraci nejprve skrze Marshallův plán, při kterém využívali podpory americké administrativy, a poté prostřednictvím Rady Eropy. V obou případech však převládla pro ně nepřijatelná mezivládní spolupráce. V této souvislosti je také nutné připomenout postoj Winstona Churchilla. Churchill sice podporoval evropskou integraci, ale pouze na mezivládní bázi. Navíc Velká Británie, ačkoliv měla na evropské integraci spolupracovat, se jí sama neměla zúčastnit.(14)

Počátkem nadnárodní integrace se stal až tzv. Schumanův plán, který později vedl k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli. 9. květen 1950, kdy byl plán zveřejněn, se stal svátkem, tzv. Dnem Evropy. Pro Čecha není nezajímavé zjištění, že Robert Schuman, evropeisty nazývaný Otcem Evropy, hlasoval jako francouzský poslanec pro Mnichovskou dohodu a byl členem 1. Petainovy kolaborantské vlády, i když je pravda, že se později přidal k protinacistickému odboji (15). Ještě zajímavější je ale fakt, že tento Schumanův plán nebyl formulován Schumanem, ale Monnetem.

Evropské společenství uhlí a oceli mělo již všechny instituce, které později fungovaly v Evropském společenství a Evropské unii, tedy Vysoký úřad (pozdější Evropská komise) jako evropskou vládu, Shromáždění (pozdější Evropský parlament), soudní dvůr a Radu ministrů, která měla později vykonávat funkci horní komory dvoukomorového Evropského parlamentu, kde by byly zastoupeny jednotlivé spolkové země evropského státu. Úmysl vytvořit jednotný evropský superstát byl tedy zakódován již v prvopočátcích evropské integrace dle záměrů otců zakladatelů. Praktickým vyjádřením byla nadřazenost evropského práva nad právo národní.

Nemá cenu dále popisovat jednotlivé události celého příběhu. Chtěl bych však ještě jenom poukázat na několik zajímavostí týkajících se britského přístupu k integraci, protože v celé knize je dán právě velký prostor pohledu na integraci z Ostrovů.

Je velkým mýtem, že de Gaulle bránil vstupu Británie do EHS pouze kvůli jejímu spojenectví s USA. Booker a Norh dokládají, že zde šlo především o Společnou zemědělskou politiku, která z velké části financovala francouzské zemědělce. Francouzi totiž mohli připustit vstup Spojeného království do EHS až po tom, co byly dojednány zakladní podmínky CAPu, aby byla bývalá ostrovní velmoc postavena již před hotovou věc a nemohla štědrý systém dotací pro Francouze blokovat.

Rovněž se hodí připomenout, že to byly právě konzervativní vlády, které prosazovaly vstup do EHS. Labouristé byli ve své většině proti, protože nechtěli, aby byl znárodněný britský těžařský a hutnický průmysl pod nadnárodní kontrolou. Po dvou vetech prezidenta de Gaulla dosáhla vstupu do Evropského hospodářského společenství až konzervativní vláda Edwarda Heathe. Heath byl fanatickým příznivcem vzniku evropského státu. Při referendu o setrvání ostrovního království v EHS vědomě lhal, když tvrdil, že Británie neztrácí svou suverenitu. Navíc zamlčoval nevýhodné podmínky vstupu, které mj. znamenaly faktickou likvidaci britského rybolovu tím, že byla bohatá britská loviště poskytnuta ostatním státům Společenství. Argumenty o tom, že evropská integrace znamená pouze volný obchod, se nechala obalamutit i tehdejší ministryně Heathovy vlády Margaret Thatcherová. Pouze menšina konzervativců a labouristů podporovala vystoupení z EHS. Jedním z mála konzervativců, kteří si uvědomovali ztrátu svrchovanosti britského parlamentu, byl Enoch Powell. Powell byl v mnoha ohledech předchůdcem Margaret Thatcherové. Už na konci šedesátých let upozorňoval na hrozby spojené s masovou imigrací a na úskalí politiky, která se dnes nazývá multikulturalismem. Sama Thatcherová přiznává, že měl tehdy E. Powell pravdu a že byla sama zpočátku poněkud naivní. (16)

Jako naivní popisují postoj Thatcherové i autoři knihy v souvislosti s Jednotným evropským aktem. Thatcherová ho mylně považovala za technický nástroj k dokončení vzniku společného trhu. V knize se totiž ukazuje, že byl pouze první fází radikálního přesunu pravomocí na Evropskou unii, který byl pak završen v Maastrichtu. Odpor premiérky Jejího Veličenstva ke vstupu do ERM a odpor ke vzniku měnové unie a politické unie pak do značné míry vedl k jejímu pádu. Thatcherová si totiž uvědomila, že vznik společné měny je typickým příkladem postupu eurointegrátorů, kteří zpočátku prezentují celou věc jako technickou záležitost a zamlčují to, že společná měna zbavuje stát jeho suverenity v monetární politice a že skrze harmonizaci daní tlačí na vznik unie fiskální a v konečném důsledku unie politické. Eurointegrátor Heath tak po odstoupení Thatcherové mohl oslavit odchod svého nepřítele šampaňským. (17) Další postthatcherovské vlády, ať už šlo o vládu Johna Majora či Tonyho Blaira , pak už de facto pouze pokračovaly v heathovské politice výprodeje národní suverenity, jejímž dalším mezníkem měla být evropská ústava.

V souvislosti s přistoupením postkomunistických států autoři knihy připomínají, že argument zefektivnění vlády v Unii vedl kvůli rozšíření k další centralizaci a omezování práva veta členských států, jež se projevilo ve smlouvě z Nice. Proto je otázkou, zda rozšiřování Unie vede zaručeně k tomu, že se integrace neprohlubuje (ač bychom si to jistě všichni přáli). Autoři také poukazují na dva základní modely eurocentralismu, které spolu soupeří. Prvním je model mezivládního direktoria Francie a Německa, které vyžaduje silné postavení Rady, skrze níž by tyto dva velké státy prosazovaly své zájmy. Druhým je model federální, v němž by se těžiště moci přeneslo na Komisi a Evropský parlament. Čili mezivládní model bez uplatňování práva veta také není obranou proti centralizaci. Mezivládní model uplatňovaný prostřednictvím Rady navíc de facto znamená obdobu zmocňovacích zákonů (např. zákon přijatý německým Říšským sněmem v roce 1933 a zákon přijatý česko-slovenským pomnichovským parlamentem v prosinci 1938), kdy se legislativa ztělesňovaná jednotlivými parlamenty národních států vzdává své demokratické moci přijímat zákony a předává tuto moc exekutivě - svým ministrům zastoupeným v Radě EU.

Na závěr nelze učinit nic jiného, než vysoce ocenit kvality této knihy. Autoři dopodrobna prostudovali řadu primárních pramenů, což je při komplikovanosti bruselských dokumentů psaných eurospeakem téměř nadlidský výkon. Kniha je přímo nabitá informacemi a je prošpikována konkrétními příklady arogance moci, nesmyslných regulací, defraudací, za které nebyl nikdo potrestán, propagandistických triků, pohrdání demokracií a právem, které je eurointegrátorům vlastní (Např. byly zřizovány agentury, které měly právní zakotvení v návrhu evropské ústavy, která ještě nebyla přijata. Nebo byly dvě asistentky europoslanců z euroskeptické frakce Nezávislost a demokracie brutálně zkopány ochrankou Evropského parlamentu za to, že nesly transparenty odsuzující evropskou ústavu). Skryté dějiny evropské integrace krok za krokem doslova odhalují evropský velký podvod a dekonstruují mýty europropagandy, které se často blíží až kvazináboženskému pojetí evropské unifikace jako spásy Evropy. Proto je především nutné ocenit nakladatelství Barrister & Principal, Centrum pro studium demokracie a kultury, Centrum pro ekonomiku a politiku, Václava Klause, Hynka Fajmona a další, kteří se na vydání a propagaci této politicky nekorektní knihy podíleli.

Knihu by si určitě měl přečíst každý, kdo si chce udělat nezávislý náror na Evropskou unii. Měli by si ji ale přečíst i všichni eurorealisté, kteří stále věří, že Evropská unie se dá zreformovat. Měli by si položit otázku, zda je možné zreformovat či zrekonstruovat budovu evropské integrace, která je od svých provopočátků vystavěna na konstruktivistických základech nadnárodní nedemokratické byrokratické vlády. Kniha vede k zamyšlení, zda je Evropská unie stále přínosem pro Českou republiku a zda neexistují jiné mezinárodní organizace či jiné formy integrace vyhovovující českým národním zájmům, jako je např. Evropské sdružení volného obchodu, které má dohody s Evropskou unií o společném obchodu, ale jehož členové se nemusí vzdávat své suverenity a demokratického způsobu vlády.

Christopher Booker a Richard North: Skryté dějiny evropské integrace od roku 1918 do současnosti, Barrister & Principal Brno 2006, překlad Veronika Lásková, cena 595 Kč ­­­­­­­

---­­­­­­­­­­­­­­­­-----------------------
^{Poznámky
(1) Ondřej Krutílek a Petra Kuchyňková: rozhovor s Christopherem Bookerem „Velký podvod“ v základech evropské integrace, in: Revue Politika 6-7/2006
(2) BOOKER Christopher-NORTH Richard: Skryté dějiny evropské integrace od roku 1918 do současnosti, Barrister & Principal Brno 2006
(3) LAUGHLAND John: Znečištěný pramen. Nedemokratické počátky evropské ideje, Prostor Praha 2001; recenze na tuto knihu napsali mezi jinými Jan Zahradil, Petr Mach a David Hanák. Nejpodrobnější je ta od Miloše Caldy, který tuto knihu přeložil. (CALDA Miloš: John Laughland: Euroskeptický pohled na Evropskou unii, in Revue Prostor č. 43/44).Tyto recenze je možné vyhledat na www.EUportal.cz
(4) ATKINSON Rodney-McWHIRTER Norris: Treason at Maastricht, Compuprint Newcastle upon Tyne 1994; ATKINSON Rodney: Europe´s full Circle, Compuprint Newcastle upon Tyne 1996. Český překlad úryvků těchto knih je možno si přečíst na www.EUportal.cz
(5) PETŘÍK Michal: Silná slova argumenty nenahradí, in: Newsletter CEPu leden 2005, s. 8
(6) Viz O´SULLIVAN Noël: Fašismus, Centrum pro studium demokracie a kultury Brno 2002; KLAUS Václav: Recenze knihy Fašismus, in: Newsletter CEPu říjen 2002, s. 4; Fašisté a nacisté také podporovali „třetí cestu“ mezi kapitalismem a socialismem. V současnosti existuje mezinárodní neofašistické hnutí International Third Positron.
(7) ARENDTOVÁ Hannah: Původ totalitarismu I-III: Oikoymenh Praha 1996, s. 52, 497, 560, 566
(8) HITLER Adolf: Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941-1944, Aurora Praha 1995, s. 48, 211-212
(9) Proti tomuto nařčení se Laughland brání i ve své kritické recenzi nové Bookerovy a Northovy knihy. (Spectator, November 29, 2003)
(10) Rozhovor s Johnem Laughlandem „Evropské instituce jsou naprosto nedemokratické“, in: Proglas 2/2002
(11) Viz O´SULLIVAN John: Prokletí euronacionalismu, bulletin Občanského institutu č. 121, září 2001; O´SULLIVAN John: Obrana nacionalismu, in: Revue Politika 1/2006; O´SULLIVAN John: Nové pokrokářství a obrana národa, in: Revue Prostor 53
(12) ŠÍMA Josef: Sjednocování Evropy. O hledání evropské identity a zneužití myšlenky Evropy bez hranic, Liberální institut, k dohledání na stránkách www. libinst.cz
(13) Na paralely mezi Sovětským svazem a Evropskou unií (unie=sojuz, svaz) upozorňuje i známý ruský disident Vladimír Bukovský (viz např. BUKOVSKY Vladimír: Evropská unie- nový Sovětský svaz?, bulletin Občanského institutu č. 144, srpen 2003).
(14) Margaret Thatcherová ve své knize Umění vládnout upozorňuje na příhodu, kdy maršál Montgomery navštívil Churchilla v roce 1962 na sklonku jeho života. Ten seděl v posteli, pokuřoval doutník a hlasitě vyžadoval další skleničku brandy. Ještě hlasitěji protestoval proti vstupu Británie do společného trhu. (THATCHEROVÁ Margaret: Umění vládnout. Strategie pro svět v pohybu, Prostor Praha 2003, s. 313)
(15) BEDNÁŘ Miloslav: Den Evropy-je co oslavovat?, in: Newsletter CEPu květen 2004, s.5-6
(16) THATCHEROVÁ Margaret: Umění vládnout…, s. 316-317
(17) Nepřátelství Edwarda Heathe k Margaret Thatcherové se datuje od dob, kdy ho porazila ve vntitrostranických volbách. K tomu jsou dobré paměti Thatcherové z období, než sestala premiérkou. (THATCHER Margaret: Path to Power, Harper Collins Publishers London 1995)}

vyšlo v Revue Politika prosinec 2006

Autor je šéfredaktorem EU.ePortal.cz