Pseudogotická hrobka. Tak a nejinak se zove (jmenuje) pětisvazková sága profesionálního psychologa (PhDr.) Josefa Blažka, kterou vydalo nakladatelství Epika v letech 2021-2023 a která má stěží uvěřitelných 964 stran. První svazek (a jen ten) doplnil autor podtitulem, ale domnívám se, že je ta slova nutno vztáhnout na celek. Román o přáních, která máme a která se nám plní, ať už chceme anebo nechceme.

Nechci se tu třískat v prsa jak hrdopyšek-literární teoretik (kterým nejsem) a vést krkolomné exkurze do literatury takříkajíc světové, ale jedna podobnost je, pěkně prosím, nesporná. Blažkova sága, ač ukecená, vlastně připomíná onu úplně poslední a bohužel částečně ztracenou prózu velikého Trumana Capotea, která se jmenuje Vyslyšené modlitby. Jak Truman, tak Josef koneckonců vyšli z téhož pravdivého postřehu: četní příslušníci lidstva víc vytrpěli následkem splnění vlastních modliteb, než jejich nesplněním!

Náš (a přiznávám, že hodně i můj) psycholog začíná se svým vyprávěním v devadesátých letech a jsme již tehdy očima Jozefa Ulrycha, nejprve jen pomocného zaměstnance jisté čerpací stanice. Pumpy. Benzin i nafta jsou levnější než dnes a… „Bude-li vám některá z postav připomínat někoho, koho jste v té době potkali, tak na tom, vážení, budeme stejně; byť jsem si je všecky vymyslel.“ Přesně to tvrdí Josef Blažek hned úvodem, avšak podle kamufluje. A spisovateli to odpustíme, jestliže nakonec kápne božskou: „Celé je to o mně, přiznávám, už jste asi poznali, že jsem ten Ulrych já! Sorry.“

Pseudogotická hrobka je příběh i metafora, protože se hned na začátku opravdu vypravíme na hřbitov a setkáváme se s reálnou a obytnou hrobkou! Sledujeme její výstavbu, a to hlavně v kapitole Raná geneze hrobky a o jejím vzniku.

A víte, objekt se budoucímu psychologovi Ulrychovi dost dobře hodil k relaxaci či zpytování svědomí. Zjevné přitom je, že každý psycholog (i ten náš) víc i méně vědomě sbírá kvanta psycho-příběhů. Někdy nepříjemných, jindy sprostých, sem tam nudných, ale často zajímavých. Někdy jsou zpovědi pacientů i jakousi špínou, usedající na psychologovu mozkovnu a vetkávající se v jeho duši, má-li ještě jakou. Je tím zahnán do kouta? Někdy. Jak kdo. A je postižen? Často i vyšinut. A tak chce setřást „jho“, i chodí českým krajem (Josef Blažek je i turista, to vím), a když pak píše, vzpomíná, ale jindy naopak šťastně sní o fiktivních situacích, naprosto z ordinace nekradených. Očistných, terapeutických, bájných a jako z nebe.

Josef Blažek takto sní, ale přece jenom i kombinuje oba přístupy. Ságu rozjíždí spíše v duchu přístupu prvního a pokračuje spíše vzpomínkami. Opakovaně odbočuje do vlastních alias hrdinových vzpomínek a světa svých předků. Pokání je přítomno často a příkladem návratu i onoho pokání je třeba reference o tom, jak mladík překládal texty kapely Velvet Underground. Jejich Venuši v kožichu. A tu dokonce najdeme v jedné z těchto Blažkových knih v originálním balení a jako Venus in Furs.

Ve vzpomínkách na předky se vrátíme až do času Kuratoria pro výchovu mládeže i chvil ustavení Cyrilometodějské roty SS. Načež zvíme: „Když pochodovali přes Žebřice, chtělo to hodně fantazie, aby tyto moravské šohaje někdo považoval za vojáky. Oděni v modrých teplákovkách vypadali jako cvičenci zrušeného Sokola. Ani Baťovy kecky v prachu silnice nacisticky neduněly.“

Více než o nacismu se však v sáze dovíme o silách „velkého Východu“ i některých jeho „mystériích“. Blažkův příběh je nicméně především příběhem hrdinova sociálního vzestupu, který projde i momentem „něžné revoluce“. Souběžně jde o román zasvěcování a Blažek text, to mu nelze upřít, buduje za pomoci až permanentního překvapování čtenáře. Je to možná paradox, ale hodně podobně je stavěn Váchalův Krvavý román a i některé prózy Ladislava Klímy. Proud života, jak jej Josef Blažek zachytil, čeří nadále ony odbočky. Vzpomínky na smrt rodičů i příbuzných a zvláště matky, což je smrt klíčová. „Schopnost prožívání ztráty blízké osoby se případ od případu liší,“ píše však suše autor. „Obecné představy, jak má truchlení vypadat, jsou jen výraz romantické společenské konvence.“

A má pravdu. Ale podle mého názoru nemusel tak moc brousit a bruslit po minulosti vlastního rodu a jistě nebylo třeba ani dumat nad sporností „pravé velikosti árijství“. Kdyby to ale autor neudělal, zase by nesepsal ságu, že. Hm. A kniha je to taková, jakou chtěl mít. Jen se mělo zamaskovat, v kterých momentech jsou kadlubem úplně reálné kroniky. Nebo je naopak fér předvést staré šmodrchance rodu zcela bez masek? Kdo ví. A slyšíme tu opakovaně i tradiční už a trapnou trochu otázku, zda si jako národ umíme vládnout. Možná ne. A až páralovská jsou líčení psychiatrických seminářů a hrdinových pracovních konkursů. Světového psychiatrického kongresu. A přece zůstaneme při zemi i na těch kongresech (a ve stínu fíkusu). A nakonec? Návrat na onen úvodní hřbitov a ke hrobce a dojde i na kapitolu jak vystřiženou z děl Žáka Jaroslava: Tajemství administrativní budovy Centrálního hřbitova.

Ale skutečné, bijící a temné srdce pentalogie tvoří sekvence rozpuštěné v kapitolách Touha po umění je samo sobě uměním, Zrození umělce z ducha doby a Cesta sanitkou vede hlubokým vesmírem. Blažek tu možná nevědomě napodobuje Douglase Adamse i Kurta Vonneguta.

Kniha taky perfektně zachytila, jak se sobě navzájem můžeme vzdálit následkem emigrace. Pavlu Juráčkovi se to stalo a tady se zase jedna dáma stěhuje do Jeruzaléma. Hrdina už čte jen dopisy: „A vůbec nevadí, že z okna vidíš Herzlovu horu - a ne Svatý Hostýn!“

A co víc, propána? Inu… „Typičtí, ti skutečně typičtí představitelé jakýchkoli sociálních skupin a společenských vrstev jsou velmi vzácní. Setkáte-li se někdy s osobou, která je na první pohled a jako čerstvě odlita z formy označené průměrný dělník (nebo, co já vím, typický úředník), brzy seznáte (až se blíž seznámíte), že má řadu vlastností, zájmů či způsobů uvažování, které se jejich typu vymykají.“

A zkrátka, objevuje se tu tak trošku Amerika: populace sestává - téměř výhradně - z netypických jedinců. Ne z typických. A k podivnostem svého díla přidá autor závěrem pátého svazku Knihu epilogů, kde načrtne ještě i další osudy hrdinů.

První dva svazky vyprávění byly zveřejněny předloni, ty druhé dva vloni - a závěrečný díl vyšel letos. Autor mi je všechny poslal a nikoli namyšleně, ale ironicky se označuje za bytost „na konci Galaxie“. A proč nakonec ne? Svou ságu poté končí až lovecraftovsky: „Vím jedno. Jsme odpovědní za svět. Jsme za něj odpovědní, jakkoli mu navždy zůstaneme zcela a úplně lhostejní.“

PhDr. Josef Blažek: Pseudogotická hrobka. Vydala EPIKA. 2021-2023. 964 stran v pěti svazcích.