Nová kniha rektora a profesora brněnské Masarykovy univerzity, politologa Petra Fialy, s názvem Evropský mezičas se zabývá palčivými problémy současné evropské integrace a Evropy obecně. Dle Fialy se po zamítnutí evropské ústavy nacházíme v mezičase, který bychom měli využít k nastolování důležitých otázek. Je evropská ústava pro fungování EU nezbytná? Je evropská integrace pod dostatečnou demokratickou kontrolou a může fungovat Evropská unie jako stát, aniž by měla svůj evropský politický národ? Jaké výzvy nám přináší imigrace a vzestup islámu? Může demokracie přežít bez pevně ukotvených hodnot?

V úvodní kapitole profesor Fiala nastiňuje svá teoretická východiska. Sám se snaží využívat empiricko-analytických nástrojů, které popisují stav věcí tak, jak jsou, narozdíl od normativně-teoretického přístupu, který posuzuje věci tak, jak by ideálně měly být. Sám však přiznává, že politolog se při analýze určitým normativním soudům nevyhne. Např. pokud hodnotí některé instituce z hlediska demokratičnosti, nemůže se vyhnout normativnímu tvrzení, že demokracie je pozitivní formou vlády. Pokud analyzuje demokratičnost EU, tak to nečiní na základě ideálně typického schématu, ale na základě konkrétního fungování demokracie v národních státech. (K tomu však musím dodat, aniž bych se klonil k postmoderní relativizaci faktů, že žádný autor sociálních věd se nemůže úplně oddělit od svého hodnotového zaměření a to, že si vybírá určitá témata nebo analyzuje určitá fakta, ukazuje, že jsou dána autorovým hodnotovým pozadím.) Je nicméně pravda, že Fiala se snaží k faktům přistupovat s odstupem, jak je to jen možné.

Už na začátku druhé kapitoly však říká: „Vstup deseti nových členských zemí do Evropské unie 1. května 2004 byl provázen řadou slavnostních shromáždění na různých místech rozšířené Evropy. Bylo to nepochybně na místě, vždyť rozšíření Evropské unie především o tzv. postkomunistické země znamenalo symbolické ukončení dlouhého procesu sbližování a spojování rozdělené Evropy.“ Tato teze je problematická, protože obsahuje názor, že vstup do EU byl dobrý, protože to znamenalo „návrat do Evropy“. Tím pádem je ztotožňována Evropská unie jako instituce s Evropou coby kontinentem a jeho civilizací. Jakoby státy mimo Evropskou unii, jako je Norsko, Švýcarsko či Island, ani nebyly evropské. Tato teze může implikovat to, že rozdělení Evropy neskončilo pádem železné opony a že státy mimo EU jsou v určitém slova smyslu méněcenné.

V zápětí nicméně autor doplňuje, že při vstupu se nejednalo o žádné „huránadšení“ a že obyvatelé nových členských států cítili i určitou obavu. Petr Fiala zde správně poukazuje na to, že státy vstoupily do jiné Unie, než do které podaly přihlášku, protože Unie se mezitím začala překotně unifikovat od integrace hospodářské k integraci politické. Připomíná, že přibližování se EU byl jakýsi stíhací závod, protože mezitím, než byly unijní předpisy implementovány do právních řádů kandidátských zemí, Unie chrlila další a další normy. Problematické pro nové země bylo také to, že musely projít dvojí transformací: od komunistických společností ke společnostem s demokratickým kapitalismem a zároveň přitom harmonizovat své právo s právem EU.

Druhý proces, daný přizpůsobováním se nařízením „tam z Bruselu“, mohl po tak krátké době, co postkomunistické státy získaly po rozpadu sovětského bloku zpět svou suverenitu, připomínat neblahé poručníkování z Moskvy spojené se socialismem, omezováním svobody a národní suverenity. Autor knihy zde kritizuje to, že zakládající státy EU často hovořily o vznešených evropských zájmech, přitom si však chránily své národní zájmy tak, že nové státy nezískaly stejné zemědělské dotace, byl omezen pohyb osob, byl odložen vstup do schengenského systému atd.

U Schengenu bych se rád pozastavil. Autor ho bere opět bez odůvodnění jako přínos a přitom nevidí, že Schengen vede k tomu, že teroristé, zločinci i imigranté se mohou bez kontrol na hranicích volně pohybovat po celém jeho prostoru (čímž nechci zařazovat tyto skupiny do stejné kategorie). Toto pak EU podněcuje k tomu, že se snaží centralizovat imigrační a bezpečnostní politiku. Ostatně podobně postupovala při vzniku eura. Evropská unie prohlubuje integraci tím způsobem, že vytvoří problém a pak požaduje předání dalších pravomocí národních států, aby jej mohla řešit.

Třetí kapitola knihy se zabývá tím, zda jsou nové členské státy již na stejné demokratické úrovni jako státy původní. Fiala se domnívá, že ano, a zneklidňuje jej to, když se staré členské státy snaží „peskovat“ ty nové, že nedosahují jejich demokratické úrovně v případě, kdy se snaží prosazovat vlastní národní zájmy, jak se ukázalo např. v období druhé americké invaze do Iráku.

Další kapitola se zabývá národními zájmy a národní identitou. Hned na počátku se Petr Fiala zamýšlí nad různými konotacemi slova národní a nacionální, přičemž termínu „národní“ používá v pozitivním a pojmu „nacionální“ v negativním smyslu. Zde jenom dodám, že jsem narozdíl od autora zastáncem používání výrazu nacionalismus jako neutrálního termínu, jak je používán v pracích odborníků na tento fenomén – Miroslava Hrocha, Miloše Řezníka a Františka Kutnara. Pro negativní projevy nacionalismu je možno používat termínu šovinismus.

Národní zájmy jsou autorem definovány formou subjektivních národních zájmů jako agregát zájmů, které se formují v politickém procesu. Autor tvrdí, že není možno stanovit objektivní národní zájem. S tímto závěrem však nelze souhlasit. Objektivní národní zájmy (někdy také označované za vitální, strategické, životní), jsou sice vědecky těžko dokazatelné, existují však nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku. Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu. Státní suverenita navenek i dovnitř, jako právo vykonávat exekutivu a vydávat zákony ve vlastní zemi a chovat se jako nezávislá jednotka mezinárodních vztahů, je nezbytnou podmínkou pro obhajobu objektivních národních zájmů, protože měnící se mezinárodní vztahy vyžadují pružnost v jednání. Suverenita je nutná i pro obhajobu subjektivních národních zájmů občanů jako výraz demokratické vůle lidu a demokracie, která může fungovat pouze uvnitř politického národa. Čili pokud se politický národ demokraticky rozhodne vzdát se své suverenity, vzdává se svého práva formovat v demokratickém politickém procesu své subjektivní národní zájmy a vzdává se i demokratické formy vlády.

Ohledně národní identity autor správně poznamenává, že se lidé stále nejvíce identifikují s tímto typem loajality, protože v globalizovaném světě ji považují za záchytný bod a nejvíce srozumitelnou. Umlčování určitých témat národní identity a národního zájmu prostřednictvím politické korektnosti pak může vést k tomu, že se těchto témat chopí extremistické politické síly. Jen nutno dodat, že extremismus je vcelku nejasný koncept a může vést ke stigmatizaci politických protivníků, jak ostatně profesor Fiala píše v jedné stati sborníku o extremismu, jenž sám editoval.

V páté kapitole se hovoří hodnotových základech demokracie. Autor sdílí poněkud sporné přesvědčení K. Poppera, že „naše západní demokracie představuje bezpříkladný úspěch. Výsledkem je, že více šťastných lidí žije svobodnější, krásnější, lepší a delší život.“ Okamžitě po dočtení této věty mě napadly případy, které tento lehce utopistický pohled relativizují: omezování svobody státními regulacemi, omezování svobody slova politickou korektností, krize rodiny a hodnot zapříčiněná státem blahobytu, demografická imploze a masová imigrace přeměňující původní tvář Evropy atd. Autor na dalších stránkách svůj optimismus rovněž mírní a upozorňuje na některé negativní jevy, které jsem již zmínil. Říká, že demokracie není pouze o procedurách, ale že musí fungovat na sdíleném hodnotovém základě. Poukazuje na to, že řada přistěhovalců nesdílí liberálně demokratické hodnoty a tím nevysloveně kritizuje koncept multikulturalismu podkopávajícího základy západní civilizace. Rovněž varuje před současným kultem nezodpovědnosti a zábavy, kdy řada lidí požaduje od státu sociální zabezpečení a nechce převzít odpovědnost za své činy a svůj život. Takovýto posun však v sobě zahrnuje i totalitní rizika. Je namístě se ptát, zda-li jsou současné západní demokracie liberálními demokraciemi a jestli se svým omezováním základních občanských práv, jako je právo na majetek (obrovské a navíc progresivní zdanění znamená legalizovanou krádež) či svoboda slova a vyznání (politická korektnost a potlačování původních křesťanských svátků) neblíží spíše konceptu neliberálních demokracií Fareeda Zakarii či hayekovské socialistické plíživé cestě do otroctví.

Takto důsledně to však Fiala neformuluje. Naopak kritizuje, že „radikální euroskeptici“, jako jsou John Laughland, Christopher Booker či Richard North, upozorňují na totalitní nebezpečí představovaná evropeismem a tím uráží ty, kteří trpěli v totalitních systémech. Proti tomu je nutné se ohradit. Všichni uvedení autoři mají svá tvrzení ve svých knihách velmi dobře podložena. Profesor Fiala navíc v tomto případě, ačkoliv sám politickou korektnost kritizuje, (byť třeba nevědomky) politicky korektně vymezuje, odkud kam je kritika Evropské unie přípustná, a stigmatizuje odpůrce současné Evropské unie použitím termínu „radikální“. Obvinění, že euroskeptici urážejí oběti totalitních režimů, je falešné. Jsou to naopak právě oni, kdo se snaží před různými plíživými totalitními tendencemi varovat. To, že jsou nějaká tvrzení šokující, ještě neznamená, že nejsou pravdivá. Totalitní tendence politické korektnosti ve svých článcích dobře popsal Vojtěch Belling a po mém soudu je možné v současnosti hovořit o evropeistické korektnosti jako typu politické korektnosti, protože vytlačuje z veřejného diskursu ty názory, jež nejsou v souladu s metaideologií evropeismu.

V další kapitole autor rozebírá vliv náboženství na politiku v Evropě. Zatímco vztahy klasických církví ke státu jsou v sekularizované Evropě víceméně ustálené, novou výzvu představuje islám. Fiala upozorňuje na radikalizaci islámských komunit v Evropě a na to, že se řadu nově příchozích, kteří vyznávají tuto víru, nepodařilo integrovat. Zatímco se díky politické korektnosti téměř stigmatizuje důraz na křesťanské hodnoty naší civilizace, prostor opuštěný křesťanstvím pomalu zaplňuje islám. Témata jako podřadné postavení žen v islámu a kauza karikatur proroka Mohameda pak bývají z veřejné debaty vytlačována. Profesor Fiala dokazuje, že pokud budeme rezignovat na naše evropské hodnoty, které také vycházejí z křesťanství, demokracii neudržíme, protože demokracie nevisí ve vzduchoprázdnu, ale má své nezpochybnitelné základy a hodnoty. (K tomu jen dodám, že export demokracie do nezápadních států bez těchto kořenů většinou končí tragicky.) Tento fenomén ztráty hodnot nazývá profesor Fiala „sebepopřením Evropy“ a po mém soudu je poměrně blízký i konceptu Romana Jocha o boji Západu s post-Západem. V souvislosti se sebepopřením Evropy zmiňuje Fiala i kauzu Buttiglione, která je dle mého názoru typickým příkladem „represivní tolerance“, jak ji formuloval Pat Buchanan ve své knize Smrt západu.

Sedmá, osmá a devátá kapitola knihy se zabývají tím, zda může demokracie existovat na evropské úrovni. Fiala zde správně podotýká, že demokracie nemůže fungovat bez politického národa, dému. Evropská unie však svůj politický národ nemá a ani nevypadá, že by ho v dohledné době vůbec mohla mít (může-li jej mít vůbec). Evropský parlament má problémy se svou legitimitou a demokratičností právě proto, že je pouze konglomerátem zástupců mnoha politických národů, stejně jako jím byla rakouská Říšská rada v době císařství. Rovněž zkušenosti z evropských voleb ukazují, že voličská účast je mnohem vyšší při volbách do národních parlamentů; evropské volby jsou voliči považovány za vedlejší. Ve volbách do Evropského parlamentu také často rozhodují domácí témata a voliči v eurovolbách vyjadřují nespokojenost se stavem domácí politiky. Moc v EU se pak koncentruje do rukou nevolené administrativní byrokratické elity. To nicméně vyhovuje některým intelektuálům či podnikatelským korporacím, protože chtějí bez demokratické kontroly ovlivňovat světové dění. Fiala v souvislosti s evropskou ústavou cituje Edmunda Burka, jenž varuje před snahami vytvořit konstruktivisticky nové politické uspořádání, nejsme-li si jisti, že bude fungovat lépe než to, které se osvědčilo a je prověřené časem.

V závěrečné kapitole autor říká, že ačkoliv evropská integrace dosáhla řady pozitivních výsledků, není sjednocování účelem samo o sobě. Integrace je dobrá, pokud slouží státům, které se na ní podílejí, a jejich občanům. Jinak se z ní stává typ gnostického politického náboženství, jak ho formuloval Eric Voegelin a u nás Rio Preisner.

***

Po přečtení knihy profesora Fialy jsem měl rozporuplné pocity. Na jedné straně autor pokládá řadu důležitých a politicky nekorektních otázek a s velkou částí jeho východisek i závěrů je nutno souhlasit. Na druhé straně se mi však zdá, že je v určitých aspektech nedůsledný. Má kritika však míří na eurorealisty obecně. Pokud profesor Fiala tvrdí, že demokracie může fungovat pouze na úrovni národního státu (nebo na úrovních nižších), který má svůj politický národ, proč stále, byť kriticky obhajuje naše členství v Evropské unii? Evropská unie je organizace, která není demokratická, avšak rozhoduje o stále více zákonech, které platí v naší zemi.

Společně s Laughlandem se domnívám, že suverenita buď je, nebo není. Buď všechny zákony schvaluje suverénní parlament zvolený lidem (politickým národem) a systém je demokratický, nebo ne a systém demokratický není. Nelze argumentovat, že jsme prostřednictvím demokratické procedury předali některé zákonodárné pravomoci na evropskou úroveň. Zde byla demokratická právě a jen procedura. To, že jsme předali legislativní moc národního parlamentu nevolené exekutivě Rady ministrů, je vlastně obdobou zmocňovacího zákona Říšského sněmu z roku 1933, kterým dostala exekutiva Adolfa Hitlera zákonodárné pravomoci. V Německu byl tehdy demokratickou procedurou zrušen demokratický obsah vlády. V momentě, kdy dle odhadů Petra Macha rozhodují instituce EU o 60 % našich zákonů, nikdo nemůže tvrdit, že žijeme v suverénní a demokratické zemi. Český lid již není suverénem této země a nerozhoduje suverénně o všech svých zákonech. Toto je bod, v němž se s profesorem Fialou rozcházím, neboť já naše setrvání v Evropské unii za cenu ztráty demokratické vlády za správné nepokládám.

Obecně však platí, že Fialovu práci považuji za velmi přínosnou, protože klade otázky, které vedou k hlubokému zamyšlení. Fialova kniha se totiž ptá na věci, na které je kacířské v eurooptimistických kruzích vůbec pomyslet.

Petr Fiala: Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace, Barrister & Principal, Brno 2006.

Vyšlo v Revue Politika leden 2007

Autor je šéfredaktor www.EUportal.cz