Martin Herzán (profil na Wikipedii) si k vydání své knihy 100 let pádů republiky vybral velmi příhodný čas. Výročí vzniku Československa se nám z médií a knih samozřejmě připomíná velmi masivně a někdy si říkám, kdy na mě z ledničky vyskočí někdo v převleku Masaryka a začne mi odříkávat idealizovaný příběh prvního československého prezidenta. Autor knihy 100 let pádů republiky k výročí přistoupil trochu jinak a rozhodl se rozbořit některé z často opakovaných mýtů.

Nejdříve k obsahu samotnému – kniha je sestavená trochu chaoticky, některým tématům se věnuje okrajově, jiným naopak dopodrobna. Tento přístup vychází z autorova aktivismu a pohledu katolíka, celkem pochopitelně pak věnuje v knize velký prostor prvorepublikovým církevním změnám a odklonu státu od katolické církve – dozvíme se, že církevní památky, například sochy sv. Jana Nepomuckého, byly po vzniku republiky masivně demolovány, stejně tak násilně docházelo ke změnám osazenstev v kostelech. Masaryk neměl katolíky rád a prosazoval nové protestanské církve.

Co se Masaryka týče, tam autor upozorňuje na jeho možné účasti (v podobě finančních příspěvků) na nepovedených atentátech na Lenina a Mussoliniho. Moc se mi líbily medailonové části knihy o Františku Josefovi I. a jeho nástupci Karlovi I., stejně tak mě zaujala část o Karlu Kramářovi, kde dal autor hodně prostoru myšlence vstupu pod ruská ochranná křídla. Tu Kramář velmi prosazoval a jak je vidět z jeho konceptu ústavy slovanské říše pod vedením Ruska, je dobře, že k tomu nedošlo a pod ruský, resp. sovětský vliv jsme spadli až o třicet let později.

Prostor je věnován také legionářům a vyvracení mýtu o tom, jak jsme se “za Rakouska” měli špatně a jak skvěle jsme se měli za první republiky. Autor upozorňuje na velkou kulturní i politickou autonomii, kterou jsme pod Františkem Josefem měli, a zmiňuje zajímavý fakt – císař byl velkým sponzorem českých kulturních institucí, nemálo přispěl na výstavbu Národního divadla či na původní “Národní muzeum”. Dobu rakouskou považuje autor na velmi blahobytnou, osvícenou a morální (což dokazuje tvrdými daty třeba z průmyslových oborů) a naopak poukazuje na nedostatky první republiky, třeba incidenty v parlamentu, mnohdy končící rvačkou.

Upírání češství z dob císařství nebylo tak velkým problémem, jak nám do hlav hustili během hodin dějepisu, což autor opět dokazuje příklady z kultury, politiky a náboženství. Zajímavou pasáží knihy je pak zničení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, na kterém se prý (ať už pasivně či aktivně) podílela i Milada Horáková. Autor také zmiňuje fašistické sklony prvorepublikových politiků a osobností kultury, kriticky se staví k Benešovi a nabízí čtenáři přesah do dalších desetiletí po vzniku republiky. Většina popisovaných událostí je opatřena autorovým osobním názorem a postojem, což není u historické literatury faktu zvykem, ale v tomto případě to nevadí.

Kniha může sloužit jako námět k přemýšlení o tématech, která byla otevřena, a proto, aby do nich čtenář více pronikl, se musí vrhnout do dalšího studia. Autorův kritický přístup je ku prospěchu, papouškování obecně využívaných klišé není jeho styl. Ovšem je třeba poznamenat, že tato kniha vyžaduje také kritický přístup čtenáře, který jistě nebude se všemi interpretacemi a názory souhlasit.

Knihu k recenzi poskytlo Knihcentrum, díky.

Převzato z Historieblog.cz se souhlasem autora.