Vrchní státní zástupkyně zásadně nesouhlasí s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ve věci zrušení rozsudku nad Davidem Rathem. Stížnost pro porušení zákona chce podat i ministr spravedlnosti Robert Pelikán.

Případ Davida Ratha je mimo jiné dokladem toho, že právní kličky a obezličky využívají obě strany sporu, tj. žalovaný i žalobce. David Rath ve svém rozhovoru pro ČT ze dne 13. 12. 2016 veškerou vinu na průtahy při soudním přelíčení svalil na státního žalobce Pavla Jiráta, soudce a vrchní státní zástupkyni. Například tvrdil, že zdůvodňování prodlužování vazby z důvodu jeho možného útěku bylo nepravdivé a že mu v této věci, tj. v délce vazby, dal za pravdu i Ústavní soud.

Pavel Jirát si již při vynesení nyní zrušeného rozsudku nad Rathem v létě loňského roku „zaprorokoval“, že se Rath odvolá k Ústavnímu soudu, případně až do Štrasburku. Zdá se ale, že si orgány činné v trestním řízení nebyly této skutečnosti dostatečně vědomy. Jak jinak si člověk může vysvětlit již výše uvedený rozsudek Ústavního soudu ve věci délky vazby Davida Ratha a nyní i rozsudek Vrchního soudu v Praze, který zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a vrátil tak případ k novému projednávání?

Z hlediska práva je vlastně všechno špatně. Naprosto jasný případ (skutečně naprosto jasný?), kdy byl Rath přistižen s tím, že si odnáší „víno“ formou „cash and carry“, se protáhl tak, že se z Ratha pomalu ale jistě stává „oběť soudního systému“. Důvody jeho vazby, manipulace s projektem na opravu buštěhradského zámku, jsou dnes zcela zapomenuty a David Rath káže o spravedlnosti.

Připomeňme si proto, že dne 14. května 2012 byl Rath zadržen policisty, kteří prohledali jeho kancelář v budově hejtmanství v Praze. Policie ho zatkla podle svého vyjádření „bezprostředně po spáchání trestného činu“, kdy lze navzdory imunitě zadržet člena Parlamentu na základě článku 27, odst. 5 Ústavy. Poslanec měl u sebe částku 7 miliónů korun. Při domovních prohlídkách našla policie dalších 30 milionů korun v domě ředitelky kladenské nemocnice Kateřiny Pancové a v Rathově domě v Hostivici pak 10 milionů korun. Podle ústecké krajské státní zástupkyně Lenky Bradáčové byl také obviněn. Souhlas s jeho odevzdáním soudu vydala týž den předsedkyně Poslanecké sněmovny PČR Miroslava Němcová (ODS).

Za zmínku však stojí, že ačkoliv se trestná činnost Ratha odehrávala vesměs ve Středočeském kraji, vyšetřováním jeho případu se zabývala státní zástupkyně z kraje Ústeckého, která se po zatčení Ratha stala dne 30. 7. 2012 vrchní státní zástupkyní. Nyní se tedy hledají možnosti, jak zvrátit rozhodnutí Vrchního soudu v Praze právě „stížností na porušení zákona“.

Pokud bude David Rath někdy v budoucnosti pravomocně odsouzen, stane se tak po neúměrně dlouhém čase a na tomto případu se bude „vyučovat“, jak nemají orgány činné v trestním řízení postupovat. Český soudní systém tak dosáhne dalšího neslavného rekordu. Jsou samozřejmě i jiné případy, které se táhly neúměrně dlouho a nejsou tak mediálně zajímavé jako případ Davida Ratha. Pokud jeho případ po dalších x (dosaďte libovolné číslo od 5 do 15) letech dospěje až do Štrasburku, koho to ještě vůbec bude zajímat?