Nevím, jestli „mladý badatel“ Adam Hradilek založí na objeveném policejním protokolu také nějakou odbornou studii. Tu bych si netroufal hodnotit, stejně jako autenticitu zmíněného dokumentu či pravdivost příběhu, který tento dokument vypráví. Ale lze hodnotit profesionální standard textu, který se objevil vytištěn v prestižním a velmi kvalitním časopise. A ten je podprůměrný a až skandálně nízký. Je velmi nešťastné, že se právě tento text stane zřejmě světově nejcitovanějším výsledkem žurnalistické práce českého autora za posledních mnoho let.

Jen instinkt a logika nestačí Ten zásadní problém je v jednostrannosti. Ctím žánry a rozumím tomu, že zvlášť v časopisech vycházejí subjektivní či literární texty. Jako čtenář mám rád americký „nový žurnalismus“, který je na subjektivitě a osobním pohledu založen. Ale text přinášející v principu tak zásadní a pro konkrétního člověka potenciálně devastující informaci subjektivní být zkrátka nemůže. I kdyby žurnalistika neměla deset, ale jen jedno přikázání, tak ten článek v Respektu ho neslýchaným způsobem porušil.

Shrňme si, co je fakt. Existuje náhodou nalezený dokument, který je policejním záznamem o údajném Kunderově udání kamaráda své známé. Instinkt a logika říkají, že popisuje skutečnou událost. Není důvod, proč by si policista na služebně vymyslel návštěvu tehdy zcela neznámého a nedůležitého studenta. Nezdá se také pravděpodobné, že by se na policii dostavil někdo Kunderovým jménem. Ano, tak se to jeví.

Ale pouhý instinkt a logika jsou proklatě málo v takové kauze. Zmíněný dokument nabízí skvělou startovací pozici pro opravdu mimořádný článek. Ale je nepřijatelné, aby byl založen výhradně na něm! Měly být nalezeny další dokumenty, třeba soudní spis. A především měl být dán hlas druhé zúčastněné straně.

Kundera to odmítl? Považuji tento moment za zcela klíčový. Sám spisovatel totiž tvrdí, že se o věci dozvěděl, až když článek vyšel. Respektuji právo novináře napsat text jednostranně, když se druhá strana odmítne vyjádřit. Ale je to doloženo? V článku v Respektu je to odbyto větou: „Na fax adresovaný do jeho pařížského bytu s žádostí o vysvětlení tehdejších událostí nepřišla žádná odpověď.“

Panebože, to je málo! Žijeme v informačním věku. Ta věta dává prostor úvaze, že třeba badatel Hradilek neměl dobré číslo. Zkoušel své dotazy doručit spisovateli i jinak? Z článku v Respektu se dočteme, že jsou v Česku lidé, s kterými Kundera komunikuje. Zeptal se jich Hradilek, zda spisovatel fax dostal? Nebo je požádal, aby Kunderovi zdůraznili, jak důležitá ta věc je? Nevíme, ale vše nasvědčuje tomu, že asi nikoliv.

Hradilkův šéf Vojtěch Ripka z Ústavu pro studium totalitních režimů v České televizi řekl: „Badatel, který výzkum prováděl a který mu ten fax odesílal, je přesvědčen o tom, že ten fax dostal.“ Neznám standardy vědeckého výzkumu v oboru historie. Ale znám základní standardy novinářské práce. A ty říkají, že hlas druhé strany - nebo potvrzené a nezpochybnitelné odmítnutí - jsou pro dobrý článek esenciální. Copak nešlo dotaz zaslat prostřednictvím mezinárodní doručovací služby, které jsou zcela běžné?

Další těžký prohřešek Hradilek není zaměstnanec redakce a zřejmě není ani profesionální novinář, takže se tím trápit nemusí. V tom případě měl ovšem Respekt pověřit své reportéry, aby za něj práci dodělali. Už první věta prozrazuje, k jakému závěru nás text dovede: „Milan Kundera za sebou vždy pečlivě zametal stopy.“ Nic proti tomu. Ale text rozjetý v tomhle stylu a tónu bych chtěl vidět podložený neprůstřelnými fakty.

A pak je tu ještě jedna věc, kterou Respekt (v samotném textu i v editorialu šéfredaktora) celkem lehkomyslně, ne příliš srozumitelně a jakoby mimochodem prozrazuje: totiž že jedna z důležitých aktérek příběhu je vlastně autorova příbuzná. A to je další těžký prohřešek proti novinářskému standardu.

Tak možná vznikající vědecké práce či literární díla. Rozhodně ne však solidní novinářská práce, o které je ještě před jejím publikováním jasné, že obletí svět.

LN, 17.10.2008

Autor je novinář