Za socialismu jsem se koukal jednou na zprávy, kde zrovna o Spojených státech moc neinformovali, a zničehonic (bylo mi asi sedmnáct) se na obrazovce něco schumelilo kolem největšího nepřítele Ronalda Reagana. Osobní strážci, ale již byl stejně zasažen. Atentátník John Hinckley se inspiroval filmem Martina Scorseseho Taxikář, chtěl takto absurdně imponovat herečce Jodie Foster a oprávněně skončil v blázinci. Sám Ronald Reagan, jeden z nejpodstatnějších a nejlepších amerických prezidentů (ačkoli byl herec), měl štěstí, respektive při něm stál Hospodin a možná i při celém světě. V tu chvíli. Jen jeden z Reaganových blízkých spolupracovníků zaplatil vysokou cenu, protože kulka si jej na rozdíl od muže z Hollywoodu našla a následky zranění ho zničily.

Atentát svého času komentoval taky známý americký spisovatel Truman Capote a verdikt nad Hinkleym označil i jako znalec vrahů za správný. „Koneckonců to je přece cvok, tak co?“ vyjádřil se tento fanda Jodie Foster.

Proč o tom píši. Atentát zvedl Reaganovi rating. Popularitu. Taky proto, že se choval statečně a dokázal navíc žertovat. Američané si jej zvolili krátce předtím a ve své většině jej v Bílém domě chtěli, avšak atentát tohle ještě umocnil. Představuji si, nejspíš mylně, že taky Andrej Babiš sní o podobném útoku, který i díky ochrance přežije a který z něj vytvoří díky nějakému šílenci mučedníka.

Ale nevím nic o tom, že by John Hinckley před pokusem o vraždu napsal do Bílého domu dopis, který by zněl (dejme tomu): „Jestli se, Ronnie, staneš prezidentem, budu muset sebrat flintu a jít si zalovit.“ Proč o tom nic nevím? No, samozřejmě proto, že ten pomatenec žádný takový výhružný dopis nenapsal. Možná pomatený byl, ale dopředu na sebe určitě neupozornil. Je třeba dělat jistý rozdíl mezi autory výhrůžných dopisů a vrahy prezidentů. Ne že by to nikdy nesplývalo, ale každý politik tohle zažil. Prakticky všichni lidé ve veřejném prostoru s výjimkou Roberta De Niro (ale možná se pletu dokonce i u něj) dostávají občas ohyzdné dopisy. Někdy dokonce výhružné. Hrozí jim zmrzačením a někdo může vložit do obálky dokonce ostrý náboj. Ty dopisy bohužel obdrží občas i děti dotyčných, jejich životní partneři atd. a je jistá čára, za kterou problém přebírá policie. Oprávněně. Není ale zvykem, řekl bych, předčítat výplody více i méně nemocných spoluobčanů na tiskových konferencích. Jen občas to někdo udělá a snaží se tím kupříkladu zviditelnit. Nebo se pokouší získat soucit. Výhružných dopisů je ale obecně hodně a máte-li na kontě dejme tomu osmdesát, nebo šedesát miliard, to už je jedno, mohou se stát i pravidlem. Taky Steven Spielberg, což je režisér nominovaný letos na Oscara hned v sedmi kategoriích (a jediný režisér na světě, který byl na Oscara nominován v každém ze šesti desetiletí za sebou), měl svého času stalkera, který ho pronásledoval, že to již pomalu nešlo dál. Pak to zvěděla i veřejnost. Ale vrátím se k politikům a byla určitě Babišova chyba, že onen dopis, očividně nemocného člověka, v televizi předčítal. Ještě záležitost s nábojem pro jeho manželku setrvala podle mého názoru v mezích předvolební kampaně, když už se to stalo a zveřejnila se. Ale přečtením výhrůžného dopisu bohužel překročil Andrej Babiš jistou hranici, za kterou se nestal možná směšným, ale skučícím ano. Je to hrozné, že podobné dopisy chodí, ale užívat je v kampani? Možná by to v Americe obstálo, ale tady u nás to bylo nepochybně kontraproduktivní.

Někdo teď řeknete, že by Andrej Babiš volby stejně nevyhrál. Nevím. Podle mého názoru si to definitivně pokazil teprve četbou té vyhrůžky. Všichni viděli, že je to nesmysl napsaný v afektu, ale Babiš si z toho udělal pomníček na cestě. Netuším, zda Pavel hází podobné dopisy rovnou do koše, anebo je ani nedostává, ale Andrej si přílišnou spektakularizací této výstřednosti cestu na Hrad uzavřel. Nebo snad půjdete a dáte mu hlas, že umí dělat show a prodat tímto cirkusovým způsobem i kuličku? Já asi ne.