Mezi skutečným stavem státu a děním v něm a jeho odrazem v povědomí veřejnosti je určitý rozdíl. Mají jej na svědomí média, mystifikující občany vytvářením své vlastní virtuální reality, vydávané za pravdu. Lépe se nechová ani Česká televize, která by jako nástroj veřejné služby měla poskytovat objektivní a vyvážené zpravodajství. Nezanedbatelnou úlohu v matení veřejného mínění mají proslulé nedělní Otázky Velkého Mystifikátora.

V neděli 18. září 2011 si do nich mimo jiných hostů pozval nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který se zde nepřímo potkal s jednou ze svých předchůdkyň, exprokurátorkou Marií Benešovou. Pokleslost svého moderátorského výkonu vylepšil o gramatický poklesek: svého hosta oslovoval nespisovným "zástupče".

Řeč se točila hlavně kolem výsledků přezkumu různých "pomníků" po bývalém vedení státního zastupitelství, zejména kolem kauz "Čunek" a "katarský princ". Zdánlivě srozumitelný byl Zemanův výklad o prvním zmíněném případu. V této souvislosti zaznělo, že trestní řízení proti Jiřímu Čunkovi se nemělo dostat do rukou jihlavského okresního státního zástupce Arifa Salichova. Nejvyšší státní zástupce upřesnil, že jeho přezkum se nijak netýká otázky viny či neviny Jiřího Čunka, protože zastavení trestního stíhání, vykonané Arifem Salichovem a zpečetěné přezkumem nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, má konečnou platnost. Dále potvrdil, že vyvozování odpovědnosti za nepřístojnosti v kauze "Čunek" nepřichází v úvahu, protože kárná provinění státních zástupců jsou promlčená. O možnosti trestněprávního posouzení cudně pomlčel.

V podstatě přezpíval písničku, kterou již od června r. 2007 zpívala Unie státních zástupců, řada soudců, předseda Ústavního soudu ČR, veřejný ochránce práv a mimo jiné spolek Šalamoun, všemožně umlčovaný neoficiální, neformální cenzurou.

Z výkladu nebylo jasné, co vlastně ještě po letech státní zastupitelství zkoumá na kauze "katarského prince", když nelze nic změnit na rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým byl přezkoumán postup exministra Pavla Němce a vyslovena jeho zákonnost. Velký Mystifikátor si s bílými místy poradil po svém: vysypal z rukávu mystifikační obraz případu vytvořený novinářskou šmírou. Taková mystifikace se obecně vytváří tak, že se ze souboru pravdivých informací několik částí vypustí a na takto vzniklou kostru se navěsí pár dogmatických tvrzení, lahodících fóbiím méně přemýšlivé části veřejnosti. V tomto případě se před veřejností celé roky zamlčuje, že exministr Pavel Němec předáním trestního stíhání Hamada al Thani vyhověl doporučení ministerstva zahraničí, přičemž rozhodnutí mu umožnila tehdy platná formulace příslušné části čerstvě novelizovaného trestního řádu. Platil zákaz pro tuzemské orgány pokračovat v předaném řízení. Pokud tedy soudkyně Monika Křikavová na nejnižšímu stupínku soudcovské hierarchie rozhodla, že se nesníží k tomu, aby se podřídila rozhodnutí ministra, projevila nemístnou aroganci a zneužila soudcovskou pravomoc: zákon jí přikazoval, aby Hamada al Thani propustila z vazby a vydala jej k přesunu. Místo toho jej držela ve vazbě ještě téměř 5 měsíců a zahájila nezákonný proces, který dovedla až k nulitnímu rozsudku. To vše schválil odvolací senát Petra Stutziga, bývalého soudce protiprávního režimu. Velký Mystifikátor samozřejmě neopomněl zopakovat, že "princ" unikl trestu, když ve skutečnosti strávil 13 měsíců ve vazbě, z toho téměř 5 měsíců nezákonně. Posléze se rozhorlil nad tím, že Hamad al Thani nebyl v Kataru postaven před soud. Ignoroval prostou skutečnost, že katarský generální prokurátor má nejméně stejné právo zastavit trestní stíhání, jaké uplatnil v kauze "Čunek" státní zástupce Arif Salichov. Učinil tak, protože podle jeho úsudku čas, strávený "princem" ve vazbě, zčásti nezákonné, byl dostatečným trestem. Generální prokurátor suverénního státu má právo takové rozhodnutí učinit. Pokud si Velký Mystifikátor vážně myslí, že třináctiměsíční vazba je totožná s únikem před trestem, upřímně mu přeji, aby si něco takového také užil.

Zamlčena zůstala skutečnost, že trestu unikli rodiče, kteří nechali zpustnout své dcery na úroveň příležitostných prostitutek. Státní zastupitelství se rozhodlo je nestíhat.

Rouška tajemství zůstává na skutečných motivech jednání tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, která se nejvíce zasloužila o rozdmýchání nenávistné štvavé kampaně proti exministru Pavlu Němcovi. Po odvolání z funkce se uchytila v advokátní kanceláři, zastupující v ČR zájmy Kataru, a nakonec se o ni postaralo mocné kapitálové uskupení s obchodními zájmy v oblasti Perského zálivu. Bylo by jistě užitečné, kdyby se státnímu zastupitelství v rámci zmíněného přezkumu podařilo roušku tajemství aspoň odhrnout.

Vedle zprávy o probíhajícím přezkumu starých záležitostí jsme se dověděli, že do dopracování a předložení zákonodárným sborům zákona o státním zastupitelství je ještě dosti daleko. Nejvyšší státní zástupce proto naléhá na projednání malé novely zákona, která již byla předložena vládě, ale předseda vlády ji stáhl z programu. Tímto předpisem se má zavést pevné funkční období vedoucích státních zástupců, mají se upravit pravidla jejich jmenování a odvolání a stanovit kvalifikační kriteria pro uchazeče o vedoucí funkce. Nepočítá se s uzákoněním veřejného výběrového řízení uchazečů na uvolněná vedoucí místa. Zřejmě se nadále bude užívat osvědčená metoda "kamarád přivedl kamaráda kamarádů".

Nebudu na tomto místě polemizovat o rozumnosti spěchu, vedoucího k rozdělení právní úpravy činnosti tak významné instituce, jakou je státní zastupitelství, mezi dva právní předpisy, ani o účelnosti zavedení téměř úplné neodvolatelnosti vedoucích státních zástupců během funkčního období. Připomenu pouze, že Marie Benešová před vystoupením Pavla Zemana vtipně poukázala na neúnosnost "zašpuntování" vrchního státního zastupitelství v Praze setrváním nepravomocně odvolaného vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly v jeho čele. Pokud se dnes taková jednoznačně škodlivá situace řeší obtížně, po uzákonění novely bude prakticky neřešitelná, neboť odvolání z funkce cestou řízení před kárným soudem se může táhnout i několik let.

Když pak Velký Mystifikátor zvěstoval, "o čem se bude po dnešních Otázkách hovořit", samozřejmě se nezmínil, že by se mělo hovořit o odpovědnosti jeho oblíbence Jiřího Pospíšila, ministra spravedlnosti, za zásah státních zástupců do trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi, a za viditelný skluz v přípravě zákona o státním zastupitelství, popř. za použití "salámové" metody při novelizaci právní úpravy jeho činnosti.

V době, kdy došlo k nepřístojnosti, známé jako "kauza Čunek", stál Jiří Pospíšil v čele resortu a nese tedy politickou odpovědnost za to, co se odehrálo. Dostalo se mu mnoho výzev a varování, na jejichž základě měl zasáhnout proti porušení práva. Je neuvěřitelné, že přehlížel masový odpor státních zástupců proti zneužití moci několika jejich kolegů. Neučinil nic ve prospěch práva, naopak pachatelům poskytl záštitu. Sehrál úlohu capo di tutti capi narušitelů práva. Po přiznání, že k předání věci do Jihlavy nemělo dojít, by jeho další setrvání ve funkci v žádné "staré" zemi EU nebylo možné.

Až v předvolebním období r. 2010 oznámil záměr odvolat nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, aniž by jej otevřeně spojil s kritikou "kauzy Čunek". Úmysl pak uskutečnil váhavě, s průtahy, trapně. Dlouhé období řízení státního zastupitelství odvolávanou Renatou Veseckou s otřesenou autoritou chodu úřadu neprospělo.

V rámci předvolebních slibů maloval Jiří Pospíšil veřejnosti optimistický výhled vývoje státního zastupitelství: začátkem nového roku nastoupí nový nejvyšší státní zástupce, bude přijat nový zákon o státním zastupitelství a státní zastupitelství začne fungovat jako hodinky. Za 16 měsíců působení Fischerovy vlády bylo jistě možné rozpracovat novelu zákona tak, aby po nástupu nové vlády mohla být urychleně dokončena a předložena zákonodárným sborům. Ve skutečnosti je zřejmé, že v letošním roce "velká" novela předložena nebude. Sliby se slibují, blázni se radují…dali by voliči Jiřímu Pospíšilovi preferenční hlasy, kdyby věděli, jakou váhu mají jeho sliby?

A tak nejvyšší státní zástupce, aniž by o to stál, otevřel otázku únosnosti setrvání Jiřího Pospíšila v ministerském křesle.

Po nedělních Otázkách Velkého Mystifikátora tak vidíme, že naplnění nadějí vkládaných do příchodu "spasitele" Pavla Zemana je navzdory jeho osobnostním kvalitám ohroženo.

Situace je ovšem ještě horší, než vyplývá z výše uvedeného. Pavel Zeman se nedotkl personální stránky problému. Důvody k projevům nespokojenosti s výkony státního zastupitelství, jež se ozývají ze všech stran, nespočívají jen v tom, že se soustava státního zastupitelství řídí zákonem s původem v r. 1993 a že v čele úřadu se střídali nejvyšší státní zástupci, kteří nakonec opouštěli úřad v nemilosti. Velký vliv má složení sboru státních zástupců. Jeho základem jsou stále ještě bývalí prokurátoři prokuratury protiprávního režimu, vesměs bývalí komunisté. Drží převážnou část vyšších funkcí. Z minulosti si přinesli právní názory poplatné době jejich začátků a tomu přiměřené pracovní návyky. Zvykli si dlouhodobě pracovat pod neúčinným dohledem, bez rizika, že budou voláni k odpovědnosti za špatně odvedenou práci. Představa, že pozdraví příchod nového nejvyššího státního zástupce bleskovou zásadní změnou svých názorů a myšlenkových postupů a náhle začnou všichni pracovat na výbornou, je nesmyslná.

Za těchto okolností se vnucuje otázka, zda je vůbec možné státní zastupitelství reformovat. Pavel Zeman by možná dosáhl určitého pokroku, kdyby mohl provést rozsáhlou obměnu na místech vedoucích státních zástupců. Právní názor, který do odvolávání vedoucích státních zástupců vnesl Nejvyšší správní soud ČR, je ale spolu s nerozhodností ministra takřka nepřekonatelnou překážkou pro významnější změny.

A dále by se po nedělních Otázkách Velkého Mystifikátora mělo mluvit o tom, zda mělo smysl vytáhnout Pavla Zemana z jeho skvělého postavení v Eurojustu v Haagu, když se mu nedostává jednoznačné politické podpory stran vládní koalice a když nemá ani tolik moci, aby se mohl zbavit přímého podřízeného, s kterým z jakýchkoli důvodů nechce pracovat.