Mnoha účastníkům trestního řízení se skutečně někdy děje křivda, jejíž základ byl položen již v nesprávně vedeném přípravném řízení. Domnívám se, že za mřížemi našich věznic žije přinejmenším několik jednotlivců (spíše stovky), kteří se tam neměli nikdy dostat. Považuji to za neodpustitelné provinění státu na občanech, jejichž práva má ochraňovat.

Nicméně jako dlouholetý soustavný pozorovatel vývoje v justici, a v trestním řízení zvlášť, musím připustit, že věci se sice téměř neznatelně, ale přece jen pomalu pohybují směrem k lepšímu. Je to patrné například na úplných maličkostech, jako je připouštění pořizování fotokopií spisů vlastním fotoaparátem nebo trpění pořizování zvukových záznamů. Bránění stranám řízení ve využívání jejich práv v těchto věcech je již dnes hodně výjimečné. Spíše je překvapivé, že se dosud stává u soudů, jež si velmi zakládají na své pověsti. A přímo šokující bývá setkání s ojedinělými soudci, kteří netuší, že právo na pořizování zvukového záznamu je součástí ústavního práva na veřejnost soudního jednání a je upraveno zákonem o soudech a soudcích.

Zdá se mi, že pod tlakem veřejného mínění se rychleji vyvíjí k lepšímu trestní soudnictví než civilní. V tom posledním zdánlivě o tolik nejde a lidé se nebrání svévoli a neumětelství tak tvrdě jako v trestním řízení. Stávají se proto stále věci zcela neuvěřitelné.

Např. soudy spotřebovaly na vyřešení různých procedurálních otázek v jistém řízení o uznání otcovství, stanovení výživného a uspokojení nároků neprovdané matky téměř tři roky, než došlo k nařízení prvního veřejného jednání. Po tu dobu nemělo dítě ani úředně uznaného otce, ani výživné. Z toho téměř rok padl na rozhodování, zda smí žalobkyni zastupovat zvolený zmocněnec, který se nelíbil soudci. Věcmi dětí se přitom mají soudy zabývat přednostně a co nejrychleji. Věc měla přesah do trestního řízení: protože se povedený otec vyhnul zápisu do matriky, nepodařilo se prosadit jeho trestní stíhání za neplacení předběžně stanoveného výživného, přestože byl v souběžném trestním řízení pravomocně odsouzen za otěhotnění nezletilé matky.

V jiném případě se majitel pozemku domáhá u soudu již tři roky jeho uvolnění zahradníkem, který na něm proti jeho vůli a bez právního titulu hospodaří řadu let. Jde o pokračování socialistického bezpráví: zahradnictví kdysi založilo zemědělské družstvo a bez ohledu na mínění majitele s ním nakládají jeho nástupci. Případ se zdá být po právnické stránce jasný: zahradník krátí majitele v ústavním právu na pokojné užívání majetku, nemá nájemní smlouvu, na pozemku nemá co dělat. Ale soud nespěchá: za tři roky stihl nařídit dvě jednání a nechal znova vyměřit sporný pozemek, přičemž první jednání proběhlo po patnácti měsících od podání žaloby, druhé až za další rok po něm. Obě jednání byla vynucena návrhem na kárné stíhání soudce.

Někdy lze pochybovat o nestrannosti odvolacího soudu. Příkladem budiž vyhovění odvolání žalovaného, zastupovaného prominentním advokátem. Senát rozhodl v jeho prospěch s vědomím, že ve spisu jsou založeny judikáty nejvyššího soudu, jimž jeho rozsudek viditelně odporuje. Patrně nepočítal s tím, že žalobce podá dovolání, které pak bylo samozřejmě úspěšné. Jde o to, zda se tím senát usvědčil jen z odborné nezpůsobilosti či z korupčního chování, spočívajícího v nadržování klientovi významného advokáta. V každém případě byl žalobce poškozen průtahy řízení.

Krystalicky čistým projevem svévole v civilním řízení je chování jistého senátu nejmenovaného významného soudu, který se dlouhodobě snaží přimět úspěšného žalobce ve sporu se státem, aby se vzdal svého zmocněnce, po stránce právnické odbornosti „nepříjemně“ vyspělého. Případ se vleče již 18 let, spis má několik tisíc stran a zmocněnec úspěšně zastupuje žalobce od samého začátku. Změna právního zástupce by si vyžádala na straně žalobce dodatečné náklady a vedla by k zhoršení kvality zastupování jeho zájmů.

Pachatelé výše zmíněných nepřístojností soudí dál a lze očekávat, že ani v budoucnu si nepovedou jinak, protože za své kousky nebyli automaticky voláni k odpovědnosti.

V trestním řízení jde bezprostředně o svobodu, proto intenzita úsilí o nápravu přehmatů bývá vyšší a mívá často velmi dramatický průběh. U složitých případů, zanedbaných na počátku buď orgány činnými v trestním řízení nebo obhajobou, případně oběma, bývá náprava velmi obtížná a často se nakonec mění v přetahování o prestiž stran. Nejde o spravedlnost, ale o ponaučení obžalovanému, že si nemá „vyskakovat“, neboť soudy jsou neomylné. K obraně neprolomitelnosti rozsudků dochází podpásovými údery. Přesto vytrvalost i zde občas přináší růže, pokud se na oběť justičního přehmatu usměje štěstí. Každý sebemenší úspěch potěší.

Například před pěti lety se začal spolek Šalamoun zabývat podporou obhajoby dvou údajných pachatelů loupežného přepadení, usvědčených výpovědí třetího spolupachatele. Obžaloby i rozsudky byly plné zjevných nesrovnalostí. Ve prospěch obžalovaných podali dva ministři spravedlnosti tři stížnosti pro porušení zákona. Jeden z odsouzených pak byl přímo Nejvyšším soudem ČR zproštěn viny.

Druhý odsouzený takové štěstí neměl. Těšil se zvláštní „přízni“ předsedy senátu, který v prokazování jeho zločinných sklonů šel tak daleko, že v odůvodnění rozsudku zmínil dva bezvýznamné podmíněné tresty za nenásilnou trestnou činnost, zahlazené před více než deseti lety. Když se ministerstvo spravedlnosti začalo zabývat podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v této věci, jednoduše nevydal trestní spis k přezkumu. Později, když Nejvyšší soud ČR v souběžné věci druhého spolupachatele zjistil, že se obžaloba opírala o křivé nařčení a jeho „oblíbenec“ na základě toho žádal o povolení obnovy procesu, nepředvolal před soud křivopřísežníka a žádost zamítl.

Až téměř po pěti letech od zahájení trestního stíhání, bohužel až po propuštění postiženého z vězení, se podařilo přenést věc k jinému soudu a předvolat křivopřísežníka. Z jeho výpovědi pak vyplynulo, že jeho skutečnými spolupachateli byli příslušníci cizojazyčné mafie, které neoznačil z obav o bezpečnost své rodiny. Věci konečně vzaly správný směr. Mohlo se tak ovšem stát o dva roky dříve, kdyby původní soudce případu vzal vážně rozsudek Nejvyššího soudu ČR a předvolal křivopřísežníka před soud v řízení o povolení obnovy procesu.

Jen výjimečně končí žalobcem špatně založené věci šťastně bez vynaložení zvláštního úsilí. Před několika dny skončilo vynesením rozsudku řízení, v němž dva obžalovaní byli zproštěni obžaloby, třetí dostal mírný podmíněný trest. Obžaloba jim kladla za vinu tři úvěrové podvody v celkové výši kolem 140 milionů Kč a další související činy. Všechny tři úvěry byly splaceny předčasně, nevznikla žádná škoda. Obžalovaní se měli dopustit podvodného jednání mimo jiné tím, že bance předložili neplatné nebo dokonce padělané listiny a měli podvodným jednání poškodit další akcionáře v jejich právech. Ale v obžalobě nebyly uvedeny dostatečné důkazy o tom, že se věci staly tak, jak si žalobce myslel. Nechápal jsem od začátku, proč vůbec státní zástupce podal obžalobu, a proto jsem s uspokojením vzal na vědomí, že se soud brilantně vyrovnal s problematikou složitých finančních transakcí a s obžalobou naložil po zásluze.

Výše vyjádřený mírně optimistický pohled na vývoj trestního řízení má oporu také v pozorování příznivých změn v chování ministerstva spravedlnosti. Mimo jiné se začal lepšit jeho přístup k podnětům ke stížnosti pro porušení zákona. Je to významné, protože se jedná o nejpraktičtější mimořádný opravný prostředek, použitelný k hojení jakýchkoli vad rozsudku. Opodstatněných podnětů ke stížnostem přichází na ministerstvo několik set ročně. Vyhoví se jen části z nich, z kapacitních i jiných důvodů.

Přístup ministrů k této agendě byl různý. Exministr Pavel Němec byl vstřícný a podával přibližně 200 stížností ročně. Jeho nástupce chtěl „dělat vše jinak“ než on, proto omezil jejich počet na polovinu, přestože kvalita trestního řízení se nezlepšila a „společenská poptávka“ po ochraně obětí justičních selhání se nezmenšila. I když dosáhl téměř stoprocentní úspěšnosti, v absolutním vyjádření pomohl ke spravedlnosti méně lidem než jeho předchůdce. Paní ministryně Daniela Kovářová pokračovala až do konce r. 2009 v jeho šlépějích. Ale za první čtvrtletí r. 2010 podala stížností více než za celou „svou“ část r. 2009. Pokud by mohla do konce roku pokračovat tímto tempem, překonala by „výkon“ exministra Pavla Němce.

Zdá se, že této nevšední dámě, na počátku působení v úřadě často zesměšňované novináři a hulvátsky pokořené premiérem, ale obecně vykazující odvahu k nekonvenčním rozhodnutím, se podařilo rozhýbat ztuhlý stroj ministerského aparátu, přimět jej k zvýšení pracovního tempa a nasměrovat jeho činnost správným směrem. Jde nyní o to, jaký vliv na další chování ministerstva budou mít volby. Obávám se, že faktické bezvládí, které nastane po demisi vlády a bude pokračovat ještě i v období seznamování nového ministra s úřadem, způsobí, že se stroj znova zadrhne, a to nejen v agendě stížností pro porušení zákona.

Není to nic nového. Časté střídání ministrů spravedlnosti působí na vývoj resortu jako rány kladivem: vždy se něco rozbije nebo zastaví. Dosud žádný z nich neměl čas prosadit svou koncepci změn, přičemž reforma justice a státního zastupitelství je naší životní nezbytností. A po každé změně ministra se mění priority a směr vývoje. Bylo by proto prospěšné zbavit vývoj justice závislosti na střídání vlád. Příležitost se nabízí premiérovi, který vzejde z blížících se voleb: je škoda nechat odejít ministryni, která se sotva rozhlédla po resortu a již by měla končit, ačkoli dělá dobré věci. Nikdo podstatně lepší než paní Daniela Kovářová se nenajde, takže nevidím jiný důvod pro změnu v osobě ministra než hlad partají po ministerských křeslech. Politické strany by se měly propracovat k vyšší politické kultuře a vzdát se práva na obsazení ministerstva spravedlnosti svým straníkem.

Pokud by mi chtěl někdo z čtenářů vyčíst, že závěr článku se liší od mé dřívější kritiky počínání paní ministryně a jejích nehodných podřízených, upozorňuji, že myšlenku zachování kontinuity řízení resortu spravedlnosti bez ohledu na výsledek voleb jsem vyslovil opakovaně i dříve. Mimo to při řešení otázky způsobilosti zastávat úřad je na místě komplexní hodnocení, nikoli jednostranné zatracování kvůli dílčím pochybením. Navíc jsem nezměnil názor, že by se paní ministryně měla vzdát představy, že nejlepším způsobem stabilizace soudnictví a zejména státního zastupitelství je zahlazování jejich nepřístojností, umlčování kritiků prohřešků a upevňování mocenského postavení jejich pachatelů. Mimo to počítám s tím, že téměř každý nový ministr, pokud vzejde z profesní komunity soudců a státních zástupců, bude mít sklon podlehnout stavovské solidaritě a bude se chovat možná i hůře než Daniela Kovářová ve svých slabých chvilkách.

Ať bude příští premiér jednat o obsazení křesla ministra spravedlnosti s kýmkoli, měl by jmenování podmínit čestným závazkem, že s narušiteli dobrých mravů a zákona mezi soudci, státními zástupci a exekutory bude nakládáno podle zásady „všem stejná spravedlnost“ čili „padni komu padni“. Ti, kdo nás trestají a zasahují do našich životů, nemají právo na beztrestnost.