„Rošťáci“ jsou za vodou

Počínání „soudkyně OLO“, tedy Ivety Šperlichové ze zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, jsem věnoval již tři články. Můj zájem původně vzbudila přehnanou reakcí na odchod matky odsouzeného ze soudní síně, a později svérázným monologem ze zasedání senátu, v němž „perlila“ vulgárními výrazy, urážkami na adresu obhájců a výše zmíněné matky odsouzeného (dle ní „mladé krávy“), označováním obžalovaných obecně za lidský hnůj a chválou předlistopadových poměrů v justici. Zvukový záznam se dostal do rukou novináře Luboše Xavera Veselého, který jej zveřejnil na svých internetových stránkách. Příznačná pro stav české justice je skutečnost, že odpudivé výroky ji nedostaly před kárný senát: kární žalobci jako obvykle zaujali postavení kruhové obrany hradu.

Podstatná část monologu měla souviset s příběhem trestního stíhání kvůli pokusu o zprovoznění linky na balení cigaret za účelem jejího prodeje, dle jiné verze za účelem nezákonné výroby a prodeje cigaret. Hlavními účastníky skutkového děje jsou dvě sourozenecké dvojice, které jsem z počátku označoval krycími jmény: „Rošťáci“ – Roman a Jan Šulyokovi – a „Slušňáci“ – Ladislav a Jan Lebánkovi. Zatímco „Slušňáci“ jsou dosud netrestaní zlínští podnikatelé s dlouholetou tradicí, oba „Rošťáci“ mají trestní rejstřík ušpiněný a způsobem obživy se chlubit nemohou. Platí to zvláště o Romanovi, který si již stačil „nastřádat“ tresty v úhrnné výši 22 let. Mimo jiné právě vykonává trest odnětí svobody za vydírání „Slušňáků“ s použitím hrubého násilí.

V trestním řízení jsou obě dvojice v postavení střetu zájmů. Podle „Slušňáků“ si Roman Šulyok u nich uskladnil linku na výrobu cigaret, kterou chtěl zprovoznit a prodat se ziskem na Ukrajinu. Podle Romana Šulyoka „Slušňáci“ od něj linku koupili a pokoušeli se ji uvést do provozu za účelem výroby cigaret. Kupní smlouvu ovšem podepsali pod nátlakem a civilní soud ji již dávno zneplatnil, což paní soudkyně nevzala do úvahy. Zprovoznění linky se nezdařilo.

„Slušňáci“ a pomocníci při zprovozňování linky si již vyslechli nepravomocný rozsudek. Žijí v nejistotě věcí příštích, protože Ústavní soud ČR uznal nálezem z 31.7.2018 oprávněnost námitky podjatosti proti soudkyni OLO, kterou vznesli prostřednictvím své (rovněž obžalované) společnosti Vltava Holding a.s. již 24.července 2017. Paní soudkyně se tehdy prohlásila za nepodjatou a stížnostní (odvolací) Vrchní soud v Olomouci její stanovisko schválil. Ústavní soud jim zamíchal kartami: paní soudkyně byla podjatá a obecné soudy musí z nálezu vyvodit důsledky.

V zacházení s „Rošťáky“ ze strany paní předsedkyně došlo k zvláštním událostem. Hned na začátku hlavního líčení znemožnila Romanu Šulyokovi účast na jednání a z důvodu nedostavení vyloučila jeho věc do samostatného řízení. V něm pak jeho trestní stíhání pro neúčelnost zastavila. Později vyloučila také věc Jana Šulyoka. Odměnila jej tím za nedostavení k hlavnímu líčení. Na vyřízení jeho záležitosti jí pak stačila dvě stání. Dne 22.října 2018 vyhlásila příjemným hlasem rozsudek, jímž jej odsoudila k podmíněnému trestu.

„Rošťáci“ jsou v každém případě „za vodou“. Roman Šulyok byl ušetřen sebemenšího navýšení trestu a není pravděpodobné, že by v dalším vývoji došlo k přísnějšímu odsouzení Jana Šulyoka. Postavení „Slušňáků“ je podstatně horší, což mě jako laika pobuřuje, protože rozsudek nad nimi v podstatě stojí a padá s nenávistnou svědeckou výpovědí Romana Šulyoka, která na mne působila dojmem nevěrohodnosti. Je nesporné, že soudkyně OLO vyloučením obou „Rošťáků“ vytvořila nepříznivé podmínky pro „Slušňáky“. Nevíme ovšem, zda jednala cíleně, či zda jde o souhru náhod.

Přiznám se, že jako laik jsem uvažoval i nad možností, že se závěrečné hlavní líčení dne 22.října 2018 neuskuteční: k vyloučení Jana Šulyoka došlo až po podání námitky podjatosti ze dne 24.července 2017, tedy v období, v kterém se v chování paní soudkyně prokazatelně projevily příznaky podjatosti. Za rozhodnutí o jeho vyloučení tedy odpovídala podjatá soudkyně: byla-li podjatá v neprospěch „Slušňáků“, logicky byla podjatá ve prospěch „Rošťáků“. Ale mé laické uvažování je ovšem profesionálce notně vzdálené a navíc mnozí soudci považují „podjatost“ za sprosté slovo.