Kárné řízení vyvolané ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem proti předsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivě Brožové kvůli údajnému zatajení pokuty slibuje, že vyústí v další ústavněprávní taškařici, podobnou zvrácení rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání a dočasnému vyvolání nepřirozeného stavu neodvolatelnosti předsedů a místopředsedů soudů zrušením příslušného paragrafu zákona o soudech a soudcích. Mimochodem, přestože 17. července uplynou dva roky od vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR a mezitím vyšla z ministerstva spravedlnosti řada novel zákonů, mezera zvíci jediného paragrafu v tomto klíčovém zákonu nebyla dosud zacelena.

Ministr Jiří Pospíšil neuspěl s žalobou u kárného senátu 1. stupně. Proti jeho zprošťujícímu rozsudku se odvolal ke kárnému senátu Nejvyššího soudu ČR, tedy k podřízeným obžalované. A jeho soudci přišli s neotřelým nápadem: usoudili, že ministrova žaloba je nepřípustná, protože jím uplatněná nadřazenost nad předsedkyní Nejvyššího soudu ČR je protiústavní. Iva Brožová mu podle nich není v tomto směru podřízená a právo na kárnou žalobu by mělo být přiřčeno prezidentovi republiky. O přezkoumání svého názoru požádali Ústavní soud ČR a kárné řízení proti své nadřízené prozatím přerušili. Není důvod očekávat, že Ústavní soud ČR bude v případě další „křivdy“ páchané na paní předsedkyni rozhodovat jinak než dříve.

Při vší úctě k soudcům Nejvyššího i Ústavního soudu ČR považuji projednávaný názor za scestný. Především je paradoxní, že soudci kárného senátu chtějí přiznat prezidentovi republiky kárnou pravomoc vůči jejich nadřízené, když před dvěma roky mu ji Ústavní soud ČR upřel. Dále se jím nadřazuje idea ničím neomezené nezávislosti soudů a soudců na moci výkonné nad hledisko účelnosti organizace řízení soudů. Stejně jako v řadě dalších evropských zemích i u nás je ministr spravedlnosti hlavou soustavy státní správy soudů. Nese zákonem vymezenou odpovědnost, ke které musí být vybaven prostředky k jejímu uplatnění, včetně kárných. Mimo jiné je odpovědný za správu příslušné kapitoly státního rozpočtu a musí mít vliv na to, jakým způsobem soudy hospodaří se svěřenými prostředky. Předsedkyně Nejvyššího soudu ČR je jako orgán státní správy soudů vůči němu v postavení přímé podřízenosti. Současně je spojovacím článkem mezi ministrem a nižšími soudy. Z toho plyne přirozené právo ministra uplatňovat vůči ní příkazní, kontrolní a také kárnou pravomoc.

Pravomoci jsou neoddělitelné – jedna bez druhé a třetí nemůže fungovat. Pro výkon pravomoci má ministr k disposici aparát ministerstva jako servis. Pokud by Ústavní soud ČR skutečně rozhodl, že předsedkyně Nejvyššího soudu ČR není jako orgán státní správy soudů podřízena ministrovi, přetrhl by se řetěz delegování úkolů, odpovědnosti a pravomoci od ministra až k okresním soudům. Ministr by byl dále odpovědný vládě za výkon dílčích resortních politik, ale neměl by prostředky, jimiž by mohl vynutit jejich naplňování.

Naproti tomu případné přenesení kárné pravomoci vůči předsedkyni Nejvyššího soudu ČR na prezidenta republiky by bylo neorganické, protože by byla přerušena přirozená souvislost mezi složkami řetězce nástrojů řízení justice. Kancelář prezidenta republiky není vybavena na sledování podkladů o plnění administrativních a organizačních úkolů a o nakládání s prostředky, přidělenými Nejvyššímu soudu ČR. Návrhy na kárné řízení by prezident mohl pouze slepě přejímat a bez odporu vykonávat. Vlastně by se pouze rozšířil okruh prezidentových reprezentačních úkolů, protože pro vytváření vlastních stanovisek k návrhům na podání kárné žaloby by neměl prostředky, její předložení kárnému senátu by bylo pouhým formálním, bezobsažným reprezentativním úkonem.

Zdá se mi nadbytečné provádět zásahy do ústavy a zákonů upravujících organizační a řídící vztahy v resortu jen proto, aby byla ukojena ješitnost několika soudců, jimž se nelíbí, že kárnou žalobu na předsedkyni Nejvyššího soudu ČR podává „pouhý“ ministr. (Členům kárného senátu se omlouvám: pokud ve skutečnosti jde o elegantní způsob, jak se zbavit nutnosti projednat nepohodlnou obžalobu, chválím je za vynalézavost.)

Vše výše uvedené se ovšem týká postavení ministra vůči předsedkyni Nejvyššího soudu ČR jako manažerce ve státní správě soudu. Nemá to nic společného s její soudcovskou nezávislostí, která samozřejmě musí zůstat nedotčena.

Tato trapná záležitost je nicméně užitečná, protože upozornila na nedomyšlenost soustavy kárných soudů. Při vší víře v neovlivnitelnost a nestrannost soudců si myslím, že by se nemělo stávat, aby předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu ČR soudili jejich podřízení. Najít vhodnější řešení by ovšem nebylo snadné, pokud by se vůbec takovou myšlenkou někdo chtěl zabývat. Východiskem by mohl být zvláštní orgán, stojící mimo resort justice.

Bez ohledu na vše výše uvedené se cítím povinen doznat se k tomu, že ve světle informací z veřejných zdrojů považuji toto kárné řízení za předem ztracenou věc, a to nikoli kvůli možné další vstřícnosti Ústavního soudu ČR k obžalované. Domnívám se totiž, že údajné pochybení paní předsedkyně nenaplňuje skutkovou podstatu kárného provinění. Možná, že by se mohlo podařit prokázat, že Iva Brožová nezvládla bezchybně úlohu manažera státní správy Nejvyššího soudu ČR, dokonce by tím nedošlo k překvapení. To ale samo o sobě není kárným proviněním. Subjektivní úmysl ani nedbalostní zavinění patrně v tomto případě nebudou prokazatelné a při vší kritičnosti vůči ní kvůli jejímu chování k panu prezidentovi bych jí je nepodsouval. A je možné, že základ celého problému je v nedorozumění mezi paní předsedkyní a úředníky ministerstva.

Tím ovšem vůbec nechci ani vzdáleně naznačit, že bych změnil názory na její vzpouru proti prezidentovi republiky. Naopak, lituji, že ministr spravedlnosti nevyhověl v listopadu 2006 podnětu spolku Šalamoun, aby na ni podal kárnou žalobu za nedůstojný způsob mediálního napadání hlavy státu.

člen spolku Šalamoun