Projednávání řady kauz připomíná ping-pong, soudní verdikty si protiřečí. Mluvme o tom

Pěkně se to letos v červnu sešlo. Když lítý boj uvnitř koalice o policejní reformu dospěl k příměří, vynesl soud osvobozující rozsudek nad Janou Nečasovou, dříve Nagyovou, a jejími „kumpány“ z Vojenského zpravodajství. Obraz Roberta Šlachty a olomouckých státních zástupců coby neohrožených bojovníků s korupcí a „neřády“ v nejvyšších patrech moci tak utrpěl další trhlinu, neboť kauza Nečasová a spol. nesporně tvoří výkladní skříň jejich hodnověrnosti.

Robert Šlachta reagoval v médiích údivem, a náměstek olomouckého vrchního státního zástupce Pavel Komár dokonce avizoval možnou žádost o výměnu soudkyně, neboť ve spise údajně nejsou žádné důkazy, o něž by se dal zprošťující rozsudek opřít.

Projednávání celé kauzy dosud připomíná ping-pong. Soudkyně Králová zatím Janu Nečasovou buď odsoudila, ale s mírným trestem, anebo osvobodila, vyšší instance pak případ pokaždé vrátily k opětovnému projednání.

Padouch, nebo hrdina?

Čert aby se v tom vyznal! Je Šlachta padouch, nebo hrdina? A byla Jana Nečasová panovačnou „carevnou“, protizákonně úkolující Vojenské zpravodajství, anebo obětí mocenských her v pozadí? Doplatila na to, že se u nás začalo měřit všem stejně, nebo si ji spravedlnost tak nějak exkluzivně „vyhlédla“? K jednoznačné odpovědi se lze dobrat jen velmi obtížně. A může za to rovněž absence podstatnější veřejné debaty o tom, co vlastně spravedlnost má být a jak se má vykonávat.

„Nepřísluší mi hodnotit rozhodnutí nezávislého soudu,“ praví neochvějně každý politik, je-li dotázán na jakýkoliv rozsudek. Zejména jde-li o člena vlády, je to jistě v pořádku, poněvadž nezávislost soudní moci znamená především její nezávislost na moci výkonné. Nicméně soudce by měl být při rozhodování nezávislý na jakýchkoli vnějších tlacích. U nás se však vžila až příliš široká interpretace uvedených základních pouček: rozhodnutí soudů nesmí komentovat a hodnotit skoro vůbec nikdo.

Přitom právě rozsáhlejší veřejná debata o (některých významných) soudních případech by byla mnohem potřebnější než neustálé spekulace, kdo jde v policii či ve státním zastupitelství komu po krku. Diskuse například na téma, zda byly předložené důkazy opravdu věrohodné, zda soud neopominul nějakého důležitého svědka a zda rozsudek odpovídá všeobecně sdíleným představám o spravedlnosti, konkrétně lze-li například udělit stejný trest za korupci v řádu desítek milionů a za vážné ublížení na zdraví způsobené řízením auta v opilosti. Pokud se totiž soudnictví odtrhne od společností sdílených představ o spravedlnosti, a stane se tak na nich nezávislým, snadno se promění v arénu advokátských kliček opřených o nesrozumitelné paragrafy. Není divu, že v tomto ringu často vítězí ten, kdo má peníze na drahé právníky. Popřípadě více zákulisního vlivu.

Byť se justice čím dál tím víc stává neproniknutelným labyrintem, rozsudek soudu je paradoxně brán skoro jako Písmo svaté. Politici před ním stojí v pozoru (samozřejmě jen před kamerami) a voliči též. Ale právě tento nezdravý stav vytváří úrodnou půdu pro zákulisní manipulace a tlaky. Neboť jde vlastně jen o ten výstup. Odsouzen nezávislým soudem: padouch! Osvobozen nezávislým soudem: skoro světec! Přitom vlastně pořádně nevíme proč, poněvadž kdo se má v těch paragrafech vyznat, že? Útěcha, že to všechno brilantně popsal (předvídal) už před sto lety jistý Franz Kafka v románu Proces, v tomto kontextu nutně patří do kategorie těch chabých.

Politická kauza. Bohužel

Případ Jany Nečasové a vojenských zpravodajců samozřejmě veřejně komentován je. Bohužel, od začátku však jde o politickou kauzu, poněvadž vedla k pádu vlády. A tudíž ti, kdo k Nečasovu kabinetu chovají sympatie, s povděkem přijmou osvobozující rozsudek, kdežto například voliči hnutí ANO zpravidla radostně zatleskají rozsudku odsuzujícímu. Oba tábory přitom o konkrétním průběhu vyšetřování, pravidlech soudního líčení i samotných aplikovaných paragrafech mají přinejlepším jen velmi mlhavou představu. Potřebují pouze zjednodušený příběh, s nímž by se mohli identifikovat a dle něj se většinou jen utvrdit v dávno zaujatých politických postojích. Jedněm tak Jana Nečasová slouží jako důkaz morální zvrhlosti předchozí garnitury, jiným, v roli „hříšné mučednice“, jako potvrzení nekalých rejdů garnitury současné.

U Kafky jeho „kafkárny“ skrytě diriguje neprůhledná, nevyzpytatelná a krutá vyšší moc. Nesrozumitelnost a politizace českých justičních „hrátek“ tak může snadno zahubit poslední zbytky zdejší úcty k právu. Spravedlnost, zpodobňovaná jako krásná mladá žena s mečem, váhami a páskou přes oči, je totiž v realitě dávno spíše molochem, jehož si může udobřit jen ten, kdo disponuje prostředky na šamana, tj. na dobrého advokáta.

Autor je politolog

LN, 21.6.2016