Ve slušné vinárně a u stolu štamgastů jsem byl vyzván, bych řekl svůj názor na texty na Neviditelném psovi týkající se – jak pánové řekli – homosexuálů. Tak jsem to vzal zevrubněji.

Nejspíš se stane, že nějaké slečně se líbí víc jiné slečny než nějací mládenci. Obdobně se některému mužskému zřejmě líbí víc jiní chlapi než nějaká ženská. Tak už to na světě chodí a netřeba z toho dělat pozoruhodnosti. Každej je holt nějakej a co je mi do toho.

Když se tedy nějaké slečně (analogii s mládenci nebudu furt opakovat) líbí jiná slečna tak náramně, že s ní chce bydlet, nevidím nejmenší důvod, proč by spolu bydlet nemohly. I stejnou adresu trvalého bydliště by mohly mít, i společný bankovní účet (ochotně vysvětlí každá banka). A pro nejstrašnější případ, který tak rádi připomínají pojišťovací agenti, by se obě slečny mohly odebrat k notáři a ten by jim poradil, jak zařídit, aby třeba jedna dědila po druhé.

Na rozdíl od rodiny tvořenou v základě mužem a ženou nebude mít naše dvojice vlastní dítě, což dá rozum. Je věcí státu, jenž má na starosti sirotky, aby pečlivě zvážil, zda může konkrétním dvěma pánům či dvěma dámám svěřit tohle konkrétní opuštěné děcko. Jde o zvážení mimořádně závažné, zaplaťpánbůh bych ho nemusel činit.

A to je snad všechno. Nevidím důvod, proč kvůli výše zmíněným slečnám či pánům měnit cokoli v občanském, nedejbože třeba v trestním zákoníku, v občanské nauce vyučované v základních školách nebo v nauce o lidském těle, za mých časů oblíbené hlavně kvůli ilustracím.