Ministerstvo financí varuje: Účast na hazardních hrách (zejména tipování sportovních výsledků) může způsobit závislost. Anebo infarkt.

Účast českého výběru na ZOH může pro změnu způsobit kruté vystřízlivění z medailového snu, či naopak zázrak podobný tomu z Nagana. Že se to povede (tedy že budeme zlatí), na to si aktuálně můžete vsadit v kurzu cca 9,5-10 ku 1.

Bude to ovšem každopádně labutí píseň a závěr jedné etapy českého hokeje. Není náhoda, že ti nejlepší hráči v našem týmu jsou zároveň ti nejstarší. Spoléháme na Jana Kováře, Romana Červenku, bratry Zohornovi a především na největší hvězdu tohoto výběru, ještě před rokem hráče Bostonu Davida Krejčího, který k nemalé radosti českých fanoušků další, byť nadmíru lukrativní, smlouvu v NHL odmítl - a raději se vrátil do rodné (hokejově) Olomouce, odkud je to do reprezentace jenom krůček.

Ale přiznejme si, že výkonnost těchto hokejistů v příštích letech už nahoru nepůjde. A má je kdo nahradit? Kdepak! Už není kde brát. Žádný deus ex machina nám nepomůže. Trénovat v těchto časech reprezentaci, to je spíše spíše úděl a břímě.

Aniž bych se chtěl nějak angažovaně zastávat Filipa Pešána, myslím, že i kdyby na jeho místě stál nyní sám Ivan Hlinka nebo Luděk Bukač, nominace a konečná sestava by se lišily opravdu jen minimálně. Tentokrát navíc nebojujeme pouze se soupeři, ale také s covidem. Přesto, či právě proto rozhodně máme šanci.

Teď půjde samozřejmě o potřebnou chemii mezi hráči, o ducha týmu, který má spoustu zkušených lídrů, o trenérský modus operandi, momentální formu a v neposlední řadě o štěstí.

Jak mi řekl Dominik Hašek: „Nebýt štěstí, nebylo by ani Nagano.“

Nám se tato vrtkavá veličina vyhýbá už 10 let, během nichž jsme hned čtyřikrát (ale marně) na světových šampionátech a na ZOH bojovali o bronzovou medaili. Ale čtyřikrát jsme skončili čtvrtí, což je pochopitelně už dosti frustrující. Pomalu se z té snahy o zisk cenného kovu stává posedlost a jakýsi nenaplněný veřejný zájem.

Přiznávám, že u mě převládá lehce ambivalentní pocit. Na jedné straně si všichni přejeme, abychom medaili konečně vybojovali, na straně druhé by to ale byl pádný argument a vítaný plusový bod pro jinak nadmíru oprávněně kritizované vedení Českého svazu ledního hokeje (ČSLH), které má na svědomí současný krajně neutěšený stav českého hokeje, v němž vládne klientelismus, korupce, nekoncepčnost, byrokracie a naprostá neschopnost vytvořit konkurenceschopné prostředí pro výchovu nových talentů.

Těch pár kvalitních mladíků, které vychováme, nám nejpozději v 16 letech uteče do zahraničí, aby se nemuseli účastnit absurdního divadla zvaného juniorská extraliga, kde nemají absolutně žádnou šanci se zlepšovat a jít výkonnostně nahoru.

Především na to náš hokej zajde, pokud se současné vedení ČSLH (a samozřejmě i způsob jeho práce) co nejdříve radikálně neobmění. Žádné kosmetické změny nepomůžou.

Máme-li do budoucna něco znamenat a poněkud oprášit uznávaný status českého hokeje, pak si musíme zachovat svoji vlastní identitu tradičního chytrého hokeje, tím spíš, že už ji mnoho let zcela nesmyslně potlačujeme a snažíme se kopírovat tu Finy, tu Kanadu, tu třeba Rusko.

Hráčů, kteří dokážou vyniknout i na mezinárodní scéně máme jako šafránu a nelze je naklonovat, musíme si je vychovat. Pokud se ovšem nevydáme cestou Číny a nerozdáme české pasy hráčům kanadského C-týmu, aby nás čas od času jezdili reprezentovat. S počeštěním jejich jmen problémy nebudou, když to zvládli i Číňané u svého ženského týmu, kde 12 rodilých Kanaďanek obdrželo za odměnu, že reprezentují Čínu, i krásná čínská jména. Už zbývá jenom operace očí, aneb cesta na šikmou plochu (všimněte si, jak jsem nekorektní...), ale na té už český hokej bohužel je.

Medaile ze ZOH v Pekingu určitě povzbudí, ale fundamentální problémy našeho hokeje rozhodně nevyřeší.