Letos jeden měsíc stráven v končinách dávného mládí: několik přednášek, interview, zejména při příležitosti šedesátého výročí takzvaných "plzeňských událostí" - oné reakce na ožebracující měnovou reformu v roce 1953. Však tehdy došlo ke zcela první revoltě proti komunistickému způsobu vládnutí v celém bloku satelitních lidových demokracií - 17 dní před mediálně zdaleka víc ve světě zaznamenaným povstáním v NDR, prvním německém státě dělníků a rolníků.

Ve Stříbře, západočeském městečku s nynějším počtem osmi tisíc obyvatel, jsem koncem padesátých let v roli soudce v záležitostech občanského práva uděloval socialistickou spravedlnost, než se mi podařilo upláchnout k západním imperialistům.

Nyní, na jednom ze setkání, všemožném povídání, jsem dostal dotaz, zda se mi někdy po původním domově přece jenom nestýskalo.

Neměl jsem potíže s odpovědí, ve smyslu, že litovat by se dala jen nevyhnutelnost uplynulého mládí. Jinak vůbec nic. Naopak, radikálním zmizením do neznáma se život mnohonásobně obohatil, například seznámením s velikány Tigridem, Peroutkou, Hostovským, Škvoreckým, Voskovcem, s osobnostmi takového kalibru, s nimiž bych se na tamější rurální výspě určitě nepotkával. Rovněž by se nebyla vyskytla příležitost k vystudování v jiném oboru, s možností nahlédnutí do doslova většiny států světa, okusit radovánek na řadě ostrovů ve vzdáleném pacifickém oceánu.

Převládaly pocity úlevy z úniku všemocné vládnoucí partaji, bolševickému zakalení, zarputilosti, zlobě. Toť v národě s trapně značným procentem členství v takových řadách - s precedentem mohutného komunistického vítězství ve svobodných volbách roku 1946. Nikde jinde se něco tak potupně unikátního nepovedlo. A nyní, po listopadovém kotrmelci 1989, s jednou již generací zkušenosti s demokratickým pluralistickým počínáním, nepřevládá přílišný zájem vrtat se v tak nepříjemné minulosti, vážit příčiny, hanebnosti totalitní doby, podrobit inspekci notně potřísněné prádlo národa údajných, humanisticky orientovaných holubic.

- - -

Z plejády pramálo či vůbec nijak potrestaných vrahů, mučitelů kalibru estébáka Máchy (kněz Toufar obětí), vyšetřovatelů Doubka či Kohoutka, mordýře Picha-Tůmy, uskrovním se soustředěním na dvě postavy, jimž se přece jen dostalo jakési mediální pozornosti. Jakkoliv odlišný byl jejich závěrečný osud, oba pojilo dychtění po generálské hodnosti. Toť tedy oficíři Karel Vaš a Josef Hruška.

V počtu způsobených mrtvol Vaš byl bezkonkurenční numero uno. Narozen 1916 na Podkarpatské Ukrajině v židovské neproletářské rodině, dožil se velebného věku 96 roků. Jeho krvelačnou celoživotní ságu ve výtečném filmovém zpracování, s příhodným názvem "Vrah z povolání", vytvořil mladý brněnský filmař a historik Pavel Paleček.

(NP uveřejnil pochvalnou recenzi 12.2.2013). Neochvějný marxista-leninista, oddaný Sovětskému svazu, jeho tajným službám, kde po původním pobytu v gulagu se dal k dispozici Stalinově OGPU-NKVD, v jejíchž službách pak nadále setrvával. Jako příslušník zvláštních oddílů, pověřených střílet vlastní vojáky, čímž zabránit jejich případnému pokusu o dezerci. V roce 1945 Vaš poslán do Prahy s odpovědností zatýkat československé občany a předávat je do sovětské péče.

"Nabádal jsem podřízené, aby používali násilí. Nemohl jsem svou nenávist krotit," jeho upřímná slova. Když už bylo po válce, vycvičil a komandoval jednotky vybraných zabijáků, dával příkazy k zastřelení německých civilistů. V Postoloprtech jich zlikvidovali víc než tisíc. Třikrát víc obětí než v Lidicích. "Byli jsme nejen vojskem národních osvoboditelů, ale i vojskem národních mstitelů. Jestliže to nutnost vyžadovala, používalo se i násilí. Výslechy byly krátké, dělaly se excesy, to byla normálka." Další Vašova slova.

Začátkem padesátých let měl Vaš možnost pořádně se vyřádit. Tehdy v hodnosti majora zatkl generála Karla Janouška, velitele československých letců RAF v bitvě o Anglii. Z role prokurátorské přešel do role soudcovské, v níž vynesl kolem 150 rozsudků s mnoha šibenicemi. Nejlíp známá a oprávněně hanebná byla jeho role v justiční likvidaci generála Heliodora Piky - jehož zásluhou došlo k propuštění gulagu tisíce Čechoslováků a Rusínů, a tedy i tohoto Vaše.

V době slánskiády, v níž došlo k věšení jeho předchozího nadřízeného Reicina, Vaš byl odsouzen na doživotí a odseděl si pět a půl roku, s vírou v nádhernosti komunismu nezviklanou. "Nikdy jsem nedoznal lumpárnu, nikdy jsem nedoznal porušení zákona." Jeho slova. V roce 1956, kdy jeho oběti ve věznicích skomíraly, byl rehabilitován, shledán bezúhonným a obdržel odškodnění ve šlechetné výši. Poté si udělal druhý doktorát, na filozofické fakultě UK přednášel dějiny dělnického hnutí. Polistopadové pokusy přece jen ho potrestat selhaly, Vaš vítězoslavně jásal a napsal knihu "Moje perzekuce v právním státě". V závěru filmu své celoživotní počínání shrnuje: "Na co jsem pyšný? Byl jsem vždy na straně lidského pokroku. Humánního, humanistického pokroku." A vzdor takovým zásluhám, jím dychtěného povýšení na generála se nikdy nedočkal.

Ještě hůř dopadl Josef Hruška, narozen 1883, podplukovník z povolání. Mým zdrojem je video, délka 56 minut, s názvem "Šeřík, spravedlnost a čas", dokumentární film o justiční vraždě dvou studentů práv - Karla Bacílka a Borise Kovaříčka - v roce 1949 ve vyprovokovaném procesu se studentskou skupinou Šeřík. Film vznikl v roce 1995 v režii Marii Šandové.

Na levé straně před vchodem na právnickou fakultu v Pařížské ulici je pamětní deska s jmény obětí v procesu postihnuvším přes 60 obviněných. Nikdo z nich nestřílel, násilí se nedopouštěl. Pouze se provinili důvěrou v onoho proradného oficíra, který v naději na generálské povýšení vymyslel ono neexistující podzemní hnutí a se souhlasem, podporou 5. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany, se akce rozjela. Hruškovým nadřízeným kontaktem byl podplukovník Richard Misík, jenž ho obdařoval mnohými materiálními výhodami. Rostoucí počet mladistvých idealistů byl vlákán do takové provokace. Z přítomnosti na pouhé jedné nevinné schůzce se zrodil velezrádný zločin s mnohaletým potrestáním.

Mám tu před sebou kopii první stránky dopisu na rozloučenou odsouzeného Borise Kovaříčka:

Praha, Pankrác, dne 23. května 1949

(8 hodin před popravou, t.j. ve 21 hodin)

Hallo drahouškové,

tento dopis je na rozloučenou se všemi příbuznými a známými. Úvodem:

Všichni hlavu vzhůru! To zač zemřeme, brzy zvítězí; jde o to, aby Vy všichni venku jste byli pevných nervů. Nemusím jistě zdůrazňovat, že to, co bylo v novinách, je absolutní nepravda. Časem vše jistě vyjde najevo..

Ale dost politických úvah (stejně to asi cenzurují).

- - -

K popravě oběšením - či, přesněji, pozvolným uškrcením došlo 24. května 1949.

Týž úděl téhož dne ale postihl i generálského povýšení se nedočkavšího provokatéra Hrušky. Příliš věděl, příliš způsobil a pro něj tehdejší justice vymyslela spáchání zločinu velezrady, vyzvědačství; zák.č.231/1948 Sb.

Podivný výsledek oné hanebné doby.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče