Organizace generála Ingra

Mezitím jednal generál Sergej Ingr, který si získal reputaci u Spojenců jako ministr obrany londýnské vlády, se západními vládami o založení čs. exilové zpravodajské služby, která by operačně podléhala službám těchto států. Například 24. srpna 1948 žádal o pomoc ředitele válečné OSS generála Williama Donovana. Dopis podepsal jménem Přípravného výboru pro vytvoření svobodného čs. hnutí se sídlem v Londýně, jehož členy byli uprchlí politici. Druhý den jednal Ingr se zástupci britské MI 6.
V Paříži uspěl Hubert Ripka. Podařilo se mu získat souhlas premiéra André Mario, ministra zahraničí Maurice Schumana a ředitele výzvědné služby SDECE Henri Ribiera. Výsledkem byla smlouva s francouzskou vládou o financování čs. zpravodajské služby, kterou v září podepsali Ripka a Ingr - aspoň podle svědectví Radovana Luži. Měl to být úvěr, který později splatí čs. demokratická vláda. Koncem roku 1948 se Ingr domluvil v Londýně. Hned požádal plukovníka Karla Procházku, aby se ujal organizace skupiny nazvané CIO (Czechoslovak Intelligence Office).
Nejsložitější rozhovory měl Ingr od února 1949 ve Washingtonu. Patrně ze dvou důvodů. Jednak Američané už měli fungující organizaci a jednak nechtěli, aby tato služba podléhala Radě svobodného Československa, tedy politickému orgánu. Nakonec se to vyřešilo, ale do činnosti těchto skupin nesměli čs. exiloví politici mluvit. Také generál František Moravec, který za války vedl exilovou zpravodajskou službu, měl stejné ambice jako Ingr, ale neměl tu autoritu a podporu exilových politiků jako on. Podrobnosti o jeho jednáních neznáme.
Nakonec Američané Moravcovi nabídli, aby si zřídil vlastní skupinu. Zakládal ji někdy v zimě 1948-49, a to v amerických kasárnách ve Frankfurtu. Začal k sobě přetahovat od Kašpara-Pátého lidi a tím vznikaly třenice.
Nicméně z toho, co vím, jsem získal dojem, že Moravcův přístup k operacím byl ze všech velitelů skupin - možná s výjimkou Polacha - nejprofesionálnější. Kromě toho si vybudoval dvě rezidentury, přes které vysílal agenty - v Berlíně a ve Vídni. Třebaže se někdy hovoří o Ingrově zpravodajské organizaci, je to jenom formální označení. Ve skutečnosti neměl tento bývalý čs. generál na bezprostřední činnost těchto výzvědných skupin žádný vliv. I když občas pořádal porady s jejich veliteli, jako třeba v dubnu 1950 v Mnichově. O jejich obsahu opět není nic známo. Nově vytvořená CIA se stále rozpínala. U důstojníků CIC to vedlo k závisti a řevnivosti vůči CIA. Kromě toho CIA měla dojem, patrně oprávněný, že mezi spolupracovníky CIC, kteří prověřovali nové uprchlíky, je hodně komunistických agentů. Tahle atmosféra někdy způsobovala agentům-chodcům, kteří se po návratu z ČSR do Německa svým řídícím důstojníkům občas ztratili a neměli u sebe žádné doklady, při jednání na stanicích CIC nepříjemnosti.
Hodně agentů se z Československa také nevracelo - byli chyceni, vyšetřováni a odsouzeni. Některé se podařilo čs. kontrašpionáži převerbovat a poslat je zpátky. Bohužel tady chybí nejen čísla, ale nelze dělat ani hrubé odhady. Kruté výslechy samozřejmě vedly k tomu, že agenti většinou nakonec lidi, kteří jim pomáhali, vyzradili.

Vrchol a konec

Výzvědná práce mnohé kurýry a jejich řídící důstojníky rychle vyčerpávala. Není proto divu, že už na podzim 1949 začali první z nich opouštět západní Německo. Většinou mířili do USA. Některé menší týmy proto zanikaly, jiné dostávaly nové velitele.
Velké skupiny mezitím zlepšovaly svoji organizaci, výcvik a přípravu agentů, někteří z nich se rovněž učili zacházet s vysílačkami. Podle shodného tvrzení mnoha účastníků přenášeli kurýři tyto stanice přes hranice, ale na žádného radistu jsem zatím nenarazil.
Když v létě 1950 zaútočili komunističtí Severokorejci proti jižnímu sousedu, obávali se Američané, že Rusové otevřou frontu v Evropě - obchvatem přes Rakousko a Prusko. USA nebyly dobře připraveny, protože musely poslat hodně vojáků poslat do Koreje. Katek tehdy objel všechny skupiny a zjišťoval, jestli jsou schopné samy dorazit buď za Pyreneje do Španělska anebo na francouzský břeh Atlantiku, odkud by se přeplavily na britské ostrovy.
V létě 1951 si pracovníci Moravcovy skupiny všimli, že Rudolf Slánský byl zbaven funkce generálního tajemníka KSČ a že jeho politická dráha je na sestupu. Chtěli mu proto nabídnout útěk na Západ přes východní Německo. Akci, kterou nazvali VELKÝ METAŘ, však dělali bez vědomí Kateka a Ingra. Úkolem navázat spojení se Slánským a převézt ho přes hranice pověřili agenta, který současně pracoval pro StB. Na tomto dablérovi samozřejmě celá operace ztroskotala, možná Slánského zatčení urychlila, ale nic víc. Moravec měl z této vlastně ilegální akce potíže, ale i nadále zůstal velitelem skupiny.
V červenci 1951 dokončilo Československo zadrátování svých hranic se západním Německem. Jediné schůdné ilegální cesty tedy vedly přes východní Německo a Rakousko. K dopravě zpráv se kromě toho používaly mrtvé schránky ve vagónech mezinárodních rychlíků. Američtí a britští technici rovněž našli ve vozech prostory, ve kterých se mohli agenti skrývat. Bohužel o tom, jestli je skutečně používali, mně nikdo nepotvrdil.
Na počátku roku 1952 vzniklo v Moravcově skupině oddělení rezistence. Major Herbert Němec vybíral velitele partyzánských skupin a sabotážních komand pro 3. světovou válku. První skupinu už začali Američané cvičit, ale začátkem léta ji poslali pryč a celý program náhle zrušili. To byl první signál, že propuknutí války v nejbližší době nehrozí.
Začátkem roku také proběhla reorganizace v Regenburku. Taylor odešel, jeho funkci převzal jiný Američan, potom se některé skupiny rušily. Lidé většinou odcházeli do USA. Nakonec Katek předal celý Regensburk Moravcovi. Také Kašpar-Pátý zůstal. Koncem roku existovaly pouze tyto dvě skupiny.
V zimě 1952-53 se shodli američtí a čs. důstojníci na nové taktice: Musíme posílat do ČSR méně agentů, ale kvalitněji vycvičených. Proto odjeli na jaře 1953 někteří čs. důstojníci na několikaměsíční zpravodajský výcvik do USA. Moravec svou skupinu zredukoval. Američané ji přesunuli do svých kasáren v Mnichově, kde už několik měsíců sídlil Kašpar-Pátý.
Tehdy také zahájili na britských ostrovech výcvik agentů pro lety ve speciálních balónech. Mám dojem, že se nakonec uskutečnily jenom tři lety. Dva první balóny havarovaly během přistání - jejich výškoměr ukazoval ve stopách, ale lidé se řídili podle map v metrech. Oba agenti zahynuli. Jenom třetí, Ladislav Křivohlavý, úspěšně 31. října 1953 přistál, ale po dvou týdnech ho StB zatkla na Cínovci.
Ukazovalo se, že etapa prostých agentů-chodců končí. Začátkem roku 1954 odjel Moravec do USA a už se nevrátil. Jeho skupina živořila ještě rok. Přibližně ve stejné době skončil činnost Kašpar-Pátý.

Zpravodajská služba pod SDECE

Čs. politická zpravodajská služba, jak se oficiálně nazývala, vznikla v Paříži v polovině října 1948. Jejím velením byl pověřen generál Čeněk Kudláček-Hutník, styčným důstojníkem k Francouzům byl plukovník Ferdinand Monzer, člen Obrany národa ze začátku války. Postupem doby si tato skupina vytvořila filiálky v Innsbrucku a ve Vídni, výcvikovou základnu v Paříži a u Bodamského jezera v Rakousku. Vzhledem k tomu, že její zakladatelé nesehnali žádného spolehlivého Slováka, zaměřili se na činnost v českých zemích.
Avšak s ČSR sousedilo americké pásmo Německa. Proto musel Kudláček používat k vysílání svých agentů buď služeb některých amerických skupin, nejčastěji Kašpara-Pátého, anebo Vídně. Podle odhadu Radomíra Luži, který pracoval s Kudláčkem, bylo v akci neustále 10-15 agentů.
Od plukovníka Karla Procházky, který vedl CIO v Londýně, vím, že Kudláček měl v roce 1953 radistu v Plzni. Když tam totiž vypukly po měnové reformě nepokoje, dovídal se o jejich průběhu okamžitě a v rámci operativní výměny informací dával zprávy Procházkovi.
V roce 1952 se začala opevňovat čs. hranice také proti Rakousku. Poslední agent šel tudy do ČSR o dva roky později. Podle Karla Škrábka, který vídeňské operace řídil, to byl jediný kurýr, který se za jeho dvouletého působení nevrátil. Vídeňská rezidentura ukončila činnost v prosinci 1955.
Začátkem roku 1956 se pomalu rozpouštělo i pařížské velitelství. Většina lidí opět mířila do USA.
Existuje ještě jedna zvláštnost, která prošla pařížským tiskem. Od roku 1949 vysazovala SDECE některé agenty ve východní Evropě včetně ČSR z letadel DC-3. Ve výšce 150 metrů z nich skákali vycvičení muži pomocí speciálních popruhů. Údajně jich byla vysazena celkem stovka, ale není jasné, kolik z nich bylo Čechů a Slováků. Kudláčkovou organizací zřejmě neprocházeli.

Londýnská CIO

Skupina plukovníka Karla Procházky v Londýně CIO začala fungovat v únoru 1949. Postupem času zaměstnávala centrála 6-8 důstojníků a několik úřednic, od roku 1950 se ve větších západoevropských městech vytvářely rezidentury, na kterých bylo dohromady nanejvýš 24 zpravodajců.
První kurýry vyslal Procházka do ČSR už v létě 1949, a to přes Vídeň. Někteří nosili rovněž vysílačky. Podle Procházky jich nebylo víc než pět - jedna v okolí Řevnic, druhá na východním Slovensku, kam ji v září 1950 donesl Štefan Krajger. Vysílal rok a pak se odmlčel. Čs. radiokontrarozvědka jeho stanici zaměřila, ale nikdy ji nevypátrala. Podle Jana Frolíka z archívu MV Krajgerovo jméno neprochází spisy StB.
Podle Procházky používali jeho agenti vysílačky vždy pouze několik měsíců a potom se vrátili. Žádné místní lidi do obsluhy stanic nezaučovali. Před odchodem stanice zakopali.
Přechody hranic byly stále obtížnější. Proto pracovníci CIO přemluvili několik kapitánů Čs. plavby labsko-oderské, kteří připlouvali do Hamburku, aby pro ně vozili lidi a zásilky, většinou vysílačky. K vysazování agentů v ČSR se také užívaly malé balóny. Lidé museli projít výcvikem na britských ostrovech.
Avšak koncem roku 1955 na všechny agenty přicházející loděmi a balóny čekala StB. Někdo je zrazoval. Teprve po zatčení důstojníka MI 6 v Berlíně George Blakea v roce 1959 se přišlo na to, že to byl on - od roku 1955 pracoval pro KGB. Také Karel Zbytek-“Light“, který byl úředníkem v centrále CIO a začal pracovat pro čs. rozvědku, poslal do Prahy seznamy hamburských spolupracovníků.
Kromě toho měla skupina rovněž úkoly propagandistické. Například nechala přeložit Orwellovu knihu Rok 1984 do češtiny a posílala ji ze západního Německa do ČSR malými balóny.
V roce 1953, kdy se dokončovalo zadrátování hranic, však komunistický režim trochu uvolnil cesty na Západ - aspoň obchodníkům, sportovcům, vědcům a podobně. Britové si toho všimli a dávali Procházkovi seznamy cestujících z Prahy, kteří měli objednané letenky u jejich aerolinií. Pracovníci CIO potom odhadovali, koho z nich by mohli získat pro špionáž. Tímto způsobem vybudovali poměrně efektivní síť, kterým říkali BÍLÉ LINKY.
Avšak v létě 1956 ji prozradil Karel Zbytek, který měl jako administrativní úředník o těchto lidech víceméně přehled. Udělal to z jediného důvodu - potřeboval peníze. Postupem doby tedy získala StB dokonalý přehled o všech britských agentech v ČSR a pozatýkala je. Dva nejvýkonnější agenti byli popraveni.
MI 6 tedy v ČSR dokonale oslepla. Ale z profesionálního kontrarozvědného hlediska byla likvidace těchto sítí zásadní chybou. Kontrarozvědka měla tyto agenty dlouhodobě sledovat, případně mezi ně proniknout a spustit s Londýnem zpravodajskou hru. Ovšem to byl výsledek ctižádostivosti ministra vnitra Rudolfa Baráka, který chtěl politbyru ÚV KSČ přinést výsledky.
Na britské straně nikdo netušil, kdo byl strůjcem celého provalu. Raději proto v září 1957 organizaci CIO rozpustili. Pouze jednoho důstojníka převzala kontrašpionáž MI 5.
Tím 3. zpravodajský odboj zahraniční skončil.

Význam

Exiloví politici nebyli s působením této zpravodajské služby spokojeni. Vyjádřil to Ferdinand Peroutka jako vedoucí Pracovního sboru Rady Svobodného Československa v dopise ze 26. září 1956. Spojení exilu s domovem měl budovat a zajišťovat speciální referát RSČR, který řídil generál Ingr. „Výsledky činnosti referátu, ať už z příčin objektivních či subjektivních, však uspokojivé nebyly a důsledky tohoto stavu exil těžce pociťuje.“ Peroutka si neuvědomoval, že zpravodajská služba nemůže být podřízena přáním rozhádaných politiků.
Podle Peroutkova memoranda chtěla Pracovní skupina Rady „převzít kontrolu a řízení agendy bývalého referátu pro speciální záležitosti, obnovit jeho činnost na zcela novém základě, který by odpovídal potřebám československé zahraniční akce a rovněž snahám našich amerických přátel“. To se nepovedlo.
Když se dnes někteří členové zpravodajských skupin a jejich vedoucí ohlížejí za minulostí, cítí určité zklamání. Když jsem dopsal obsáhlý rozbor jejich činnosti, poslal jsem ji ho, aby text oponovali. Mnozí poslali zajímavé připomínky. Ale někteří byli rozčarováni. „Dodnes mně mrzí smrt jednoho kurýra, jehož jsem znal,“ napsal mi jeden z nich, který chce zůstat v anonymitě. „Zvlášť po přečtení Tvého díla, ze kterého vidím, jak to všechno bylo zbytečné, jak to mohli naši političtí velikáni vyřešit jinak.“ Samozřejmě toho, že pomáhali našim lidem v útěcích na Západ, nikdo ze zpravodajců a agentů nelituje.
Kriticky se na tento boj dívá historik Karel Kaplan: „Vysílání agentů-chodců bylo výsledkem špatného odhadu mezinárodní situace. Západ sázel na válku, která nepřišla. Málokdo si uvědomuje, že činnost protikomunistických organizací na Západě, které aktivizovaly zdejší podzemní hnutí, posílila pozice Státní bezpečnosti a o několik let prodloužila její teror. Tím nechci snižovat hrdinství stovek mladých lidí, kteří tímto způsobem bojovali proti komunistické vládě. Jenom poukazuji na to, že platili životy a léty vězení za nedomyšlenost západních i našich exilových politiků, stejně jako šéfů tajných služeb.“
Jiný pohled má Zdeněk Mastník, který takřka celý život strávil jako redaktor čs. vysílání britské rozhlasové stanice BBC: „Jistě, konečný výsledek se může jevit jako zbytečné obětování důvěřivých lidí. Ale to bychom se dostali k opakování názorů, jimiž někteří hodnotili heydrichiádu. Skutečně měl pravdu domácí odboj, který nechtěl atentát na Heydricha kvůli případným těžkým následkům? Anebo musíme dát zadostiučinění odboji západnímu, který chtěl bojovat s nepřítelem za jakoukoliv cenu? To je věčná otázka.“

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz