5.7.2022 | Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje


HISTORIE: Protektorátní střípky

13.3.2007

V době, kdy se již sedmnáctý rok Česká republika potýká s problémy k ní se opět vrátivší demokracie, pojmy jako vlastenectví, národní hrdost, obětování se pro spoluobčany a svobodu republiky, se staly téměř neznámými, podobně jako celá historie první okupace naší země ve 20. století. Proto nebude zbytečné si připomenout - byť dnes jen „střípky“ - dobu, kdy všechno bylo jinak. Historická paměť se časem vytrácí a jak je vidět, ne příliš dlouho po konci komunistického režimu je i generační zkušenost získaná druhou totalitou těžko přenosná. Natož ona první. Obtížné je i vyvolání zájmu o události, které se mladé generaci jeví téměř středověkými. Pokusme si připomenout některé události z doby, kdy vyřčené slovo stačilo dovést člověka na popraviště…

Tváře dále jmenovaných s krátkým popisem jejich osudů je možno shlédnout v jedinečné knize Jaroslava Čvančary „ Někomu život, někomu smrt“, v třísvazkové obrazové encyklopedii Protektorátu Čechy a Morava, ze které také naše „střípky“ vycházejí.

28. říjen 1939 je spojen se jménem MUC. Jan Opletal. Po něm se jmenují ulice a náměstí. Málokdo však ví, že prvním zastřeleným toho dne byl Václav Sedláček, narozený v Německu, kde prožil své mládí a který teprve od r.1933 žil v ČSR. Vyučený pekař byl večer 28. října.1939 na čele demonstrantů v Žitné ulici střelen přímo do srdce. Ve smrti tak předešel Jana Opletala, který na následky zranění z téhož dne zemřel až 11.11. a jeho pohřeb se stal příčinou kruté německé odvety, mimo jiné vedoucí i k uzavření českých vysokých škol. Do historie vstoupil ale student mediciny, na Václava Sedláčka, i jeho bratra umučeného v koncentračním táboře se zapomnělo tak dokonale, že i jeho hrob byl posléze zrušen.

Milena Jesenská, která do historie vstoupila také jako přítelkyně Franze Kafky (stýkala se i s Maxem Brodem, Franzem Werfelem, Karlem Čapkem a Ferdinandem Peroutkou), existovala pro komunistický režim jedině v této roli. Nikdy ne jako levicová novinářka antikomunistického smýšlení. Málokdo ví, že tato nevšední žena, překladatelka a spisovatelka, byla autorkou slova „mindrák“ jako zkratky německého slova „Minderwertigkeitskomplex“ (komplex méněcennosti). Přispěvatelka ilegálních časopisů za okupace, aktivní účastnice odboje, která pomáhala převádět Židy do Polska, statečná žena, která však více než svojí vlastní publikační činností je známa jako adresát Kafkových „Dopisů Mileně“. V koncentračním táboře Ravensbrück utrpěla mnohá příkoří od některých vězeňských kolegyň, které varovala před blížící se Rudou armádou a nástupem komunismu. Činila tak se svojí kamarádkou Margarete Buber Neumannovou, vdovou po vysokém funkcionáři Komunistické strany Německa Heinzi Neumannovi, kterého nechal Stalin zavraždit v moskevském exilu. Jednou z těch, které jí v Ravensbrücku ztrpčovaly život, byla i Gusta Fučíková. Milena Jesenská měla se svým manželem architektem Krejcarem dceru Janu, nazývanou Honza, která se stala poválečnou královnou české bohémy a mimo jiné byla i ženou českého spisovatele, marxistického myslitele a také – bohužel - spolupracovníka StB, Egona Bondyho (Zbyněk Fišer).

Příslušník české protektorátní policie Josef Nachtman je snad jediným Čechem, který se dobrovolně stal příslušníkem Gestapa. Nachtman vyměnil svoji prvorepublikovou policejní helmu za tyrolský klobouk se zelenou štětkou. Na jeho gestapáctví doplatily životem stovky českých lidí. Také jeho policejní kolega v Kladně Josef Vít se „proslaví“. Bývalý pplk. četnictva a ještě předtím důstojník čs. armády, vyšetřuje v r. 1935 vraždu německého antinacisty ing. Rolfa Formise v Záhoří u Štěchovic. Poté je jmenován velitelem četnické stanice v Kladně a po okupaci se přihlásí k německé národnosti. Jako Joseph Witt zůstává u protektorátní policie a podílí se na dopadení studenta Františka Petra, který s Janem Smudkem zastřelil německého policistu Wilhelma Kniesta. Aktivně se účastnil operace proti Lidicím, když velel hermetickému uzavření obce a pomáhal pak při soupisu majetku. Jeho horlivost vyvrcholila, když po zastřelení lidických mužů nařídil obklíčit les, ve kterém se skrývalo několik lidických mužů, kteří dobu exekuce strávili na pracovní směně v Kladně a neměli se kam vrátit. Witt je chytil a odevzdal Gestapu a tím poslal na smrt. Je lynč spravedlivý? Je sice protiprávní, ale to si revoluční dav v květnu 1945 nepřipustil, když nyní už opět Josefa Víta vypátral v kladenské nemocnici a na místě jej lynčoval.

V knize jsou ale většinou portréty opravdových vlastenců. Legendární je František Kocourek, redaktor českého rozhlasu, jehož stálo život reportování přehlídky německé branné moci v březnu 1939. Jeho slova: „…od musea sjíždí dolů po Václavském náměstí plechová kavalerie a nad ní krouží černý pták“, se nesla nejen z rádia, ale posléze byla opakována po celé zemi. Zemře 13.5.1942 v Osvětimi- Birkenau a jeho bratr Rostislav bude v tu dobu příslušníkem čs. armády ve Velké Britanii.

Tragický příběh člověka a psa v Protektorátu líčí Jaroslav Čvančara u obrázku odbojáře Čeňka Šillingera. Dne 30.6.1942 po 21. hod. obklíčí 15členné komando Gestapa Schillingerův pivovar v Cerhovicích. Šillinger spolu s Františkem Peltanem, telegrafistou legendární odbojové skupiny Tří králů (Balabán, Mašín, Morávek) překvapí gestapáky silnou střelbou. I když střílí dobře a dva z útočníků zůstávají ležet, musí se dát na útěk. Znají cestu, ale za Schillingerem běží po pachové stopě jeho věrný bernardýn. Ten dovede gestapáky až ke svému „páníčkovi“, kterému nezbývá než se zastřelit.

Kdo dnes ví něco o Ireně Bernáškové, půvabné mladé ženě, která byla první gilotinovanou ženou v Protektorátu. Její krásná hlava padne ve věznici v Berlíně Plotzensee v ranních hodinách dne 26.8.1942. Byla dcerou malíře a grafika Vojtěcha Preissiga, který dal podnět k vydávání časopisu „V boj“ do kterého přispíval i svými kresbami. Irena jej rozšiřovala. A s pomocí českých konfidentů je zatčena. V ještě větší míře půjdou Češi proti Čechům za další totality. S jediným rozdílem – ti poúnoroví nebudou sekat hlavy; budou jenom věšet a na hranicích střílet nebo mučit k smrti.

Pikantní je fotografie K.H. Franka, autora výroku: „Jestliže mluvím dnes s někým přátelsky, neznamená to ještě, že ho nemohu dát zítra zlikvidovat“ na výstavě politické karikatury. I tento výrok volá po srovnání, V době komunistické totality byl ovšem překonán. Soudruzi likvidovali své nejbližší osobní druhy a soudruhy ve víře. A Frank? Směje se při pohledu na nějaké kresby. Jedno je jisté – nebyly to karikatury jeho a jeho souvěrců – i tuto podobnost jsme za minulého režimu poznali. Každý týden jsme přece měli v trafikách časopis Dikobraz. Se zkarikovanými kapitalisty (vždy s tlustými pupky), strýčkem Samem (vždy s dolarem), kulaky (vždy s odpuzujícím obličejem) a našimi dělníky (krásnými mladými atlety v montérkách).

Co se stalo s Josefem Čechem, který v ulici „U Kolkovny“ nedaleko Právnické fakulty začal strhávat německé vyhlášky? Zadržujícího jej Němce Leimera střelil do hlavy a začal střílet po dalších pronásledovatelích. Za stálé střelby skočil proti nemocnici Na Františku do Vltavy. Za pomoci snaživého českého majitele půjčovny loděk byl vytažen a převezen na velitelství SS na Právnické fakultě. Již ho nikdo nikdy neviděl.

Střípkem z historie, nikoliv ale z historie Protektorátu, nýbrž historie slavně vzpomínané v Protektorátu, byl štěrboholský hřbitov, jehož půdu kdysi vykoupilo Prusko, aby na ní postavilo Schwerinův pomník. Nedaleko hřbitova totiž v Bitvě u Prahy dne 6.5.1757 padl v útoku na čele své pěchoty hrdinnou smrtí pruský polní maršál hrabě Kurt C. von Schwerin. Měl smůlu, padl ve vyhrané bitvě a zároveň štěstí, že té další o měsíc později (8.6.1757) u Kolína, se již nedožil, protože tam tentokráte generál Leopold von Daun porazil na hlavu pruského krále Fridricha. Každoroční provokativní oslavy Dne německých hrdinů a Dne uctění památky polního maršála von Schwerina se tedy pořádaly ve Štěrboholech.

Ještě jeden proslulý německý válečník minulé éry se v knize objevuje. Je to stařičký generál polní maršál August von Mackensen (1849-1945), válečník z 1. svět. války, který v r.1939 navštívil Hradčany.

Legendární fotbalista Josef Bican, zachycený v Čvančarově publikaci jako mladík, byl vyhlášen mezinárodní federací fotbalových historiků spolu s Brazilcem Pelém nejlepším fotbalovým střelcem století, prožívá ve válečných letech svoji vrcholovou éru. Je populární i v Rakousku a Německu. Zde to autorovi tohoto článku nedá a musí přejít do „ich formy“. Byl jsem u něj asi rok před jeho smrtí. Již špatně chodil, ale přinesl mi ukázat Hitlerův dopis, kterým jej Vůdce žádal, aby hrál za Německo a dal se k nacistům. Snad proto, že slavný Josef Bican se narodil v Rakousku, kde do r.. 1937 hrál v rakouské lize? I Adolf Hitler se přece narodil v Rakousku. Byl tedy Bicanovým krajanem. Josef Bican nabídku nepřijal a stejně tak za vlády komunistů se nenechal zkompromitovat jakýmkoli jejich pochlebováním nebo vyznamenáním. A spokojil se jen se svými sportovními trofejemi. Zemřel v r.2001.

Kolikrát byl Hitler v Praze? Poprvé 15.3.1939. Přijel na Hrad ještě dříve, než se tam sešla ke svému zasedání vláda, aby rokovala o nové situaci, nevědouce, že Hitler již sídlí v hradních komnatách. Je znám snímek, jak hledí z oken Hradu na Prahu. Ve Čvančarově knize je však zdokumentován ještě jeden pobyt Hitlera v Praze. Cestou z poraženého Polska si Hitler zajel do Prahy. Snímek ho ukazuje na nástupišti Wilsonova nádraží v rozhovoru s německými generály. Zůstal jen na nádraží, nebo si někam v Praze vyrazil? Fotografii pořídil proslulý mistr reportáže Karel Hájek, svědek mnoha událostí.

Co je však záhada? Na stovkách fotografií ve všech dílech dokumentární knihy „Někomu život, někomu smrt“ je Reinhard Heydrich, K.H.Frank a další vysocí důstojníci wehrmachtu a SS bez osobní zbraně. Ostatně každý německý muž nosil uniformu, dokonce i ti, kteří měli vyloženě civilní funkce. Jejich oblek musel být ve střihu uniformy s nějakou distinkcí. Někdy to působí až komicky, zejména u „vojáka“ Josepha Goebbelse, ale pravidlem zřejmě bylo, že ke každé funkci patřila nějaká hodnost nebo aspoň čestná příslušnost k nějaké vojenské nebo polovojenské formaci. To ale není záhada – záhada je, že všichni ti uniformovaní muži SS, standartenführerové, brigadeführerové, obergruppenführerové nemají na fotografiích u sebe poboční zbraň. Jak mi jeden čtenář mého článku o Heydrichovi vytkl, k ústrojní kázni příslušníka SS patřila taková zbraň. Znamená to tedy, že byli všichni neukáznění? Je pravda, že fotografie jsou pořízené při oficielních příležitostech, ale pistoli u sebe nemá ani K.H. Frank při akci proti parašutistům v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Ale oni tak chodili a jezdili i po Praze, sice většinou v doprovodu, ale obvykle jen jiného pohlavára. Při dnešní potřebě ochranky, kterou dostal Paroubek i jako řadový poslanec, je to prizmatem dnešní doby těžko pochopitelné. Stejně tak Heydrichovo tvrzení, že jej Češi mají rádi (zvýšil jim přece potravinové příděly).

Fotografie Václava Říhy a Anny Maruščákové evokují tragický konec Lidic. V případě těchto fotografií vlastně začátek konce. Málokdo ví, že vše způsobil nevinný dopis. Dopis, který napsal záletný ženáč Anně Maruščákové, kterým se s ní chtěl rozejít, a proto tajemně naznačil, že „onoho“ dne spal na Čabárně a že to, co chtěl, také udělal. Ředitel továrny na baterie ve Slaném - Pála, kontrolující nezákonně i osobní poštu zaměstnanců, dopis otevřel, jako podezřelý jej odevzdal četníkům a ti jej předali Gestapu. Pak již stačilo, aby Maruščáková pronesla slovo Lidice a Říha, že potkal mladého Horáka z Lidic. Nebyla to pravda, ten byl v Anglii, ale slova se nedala vzít zpět. A tak jeden flirt a pár vychloubačných slov stačilo přivodit tragedii, kterou novodobé dějiny nepamatovaly. Nakonec byli popraveni i oba milenci, i když, tak jako obyvatelé Lidic, neměli s atentátem na Heydricha nic společného.Továrník a slánský starosta Pála bude po válce odsouzen k trestu doživotního vězení. A SS Hauptsturmführer Harald Wiesmann, velitel kladenské služebny Gestapa a „velitel“ z Lidic, prohlásí před Mimořádným lidovým soudem v r. 1947, že „zničení Lidic byla největší sprostota v dějinách lidstva“. I jeho fotografie v dobách slávy, před soudem a na šibenici, jsou v knize.

A ještě jedna tragická kuriozita. Lidičtí muži byli po pěti stříleni popravčí četou salvami z pušek. Protože popravy postupovaly pomalu, byl přinesen čs. kořistný lehký kulomet vz. 26 (v pozdější anglické modifikaci slavný BREN). Ten se dostal po válce až k jednotce Lidových milic a při jeho opravě byl vyšroubován i šroub připevňující rukojeť kulometu.Pod ním se našel papírek, kde bylo špatnou češtinou napsáno, že kulometem byli postříleni lidičtí muži.Hned dvojí svědectví. O kulometu, i o tom, že aspoň jeden z vrahů měl krapet svědomí.

Byly krásné a půvabné. Věrné kamarádky Hana Krupková a Taťána Hladěnová. První se vdá za švarného poručíka a sportovce Václava Krupku, druhá za slavného motocyklového závodníka Františka Hladěnu, zakladatele plochodrážních motocyklových závodů o Zlatou přilbu. Zatímco za řídítky motocyklu vítězí, v souboji s Gestapem padá smrtí hrdiny. I jeho žena. Snad proto, že byla o něco méně atraktivnější než kamarádka Hana? Nebo charakternější? Kdoví, každopádně se do ní nezamiloval gestapák a SS Hauptsturmführer Wilhelm Schultze, který přízeň věnoval Haně Krupkové, což jí zachránilo život. Schultzemu se jako jednomu z mála gestapáků z Petschkova paláce podařilo dokonale, se ženou a čtyřmi dětmi v době pražského povstání, zmizet. Byl i on agentem anglické tajné služby, jak se o něm bude po válce tvrdit? Hana Krupková si zachrání život, ale čeká ji kalvárie, kdy toho bude možná litovat. U kostela v Resslově ulici se bude muset zúčastnit identifikace mrtvých parašutistů, stejně tak v lazaretu v Podolí. Pak ji čeká samovazba na Pankráci, v Pardubicích, věznění v Terezíně a pak zase Pankrác. Odtud ji odvedou gestapáci ke kadeřníkovi a poté ke K.H. Frankovi do Černínského paláce. Dostane částečnou svobodu, i zaměstnání. Vyprosí si i změnu koncentráku pro manžela, namísto do Mauthausenu, poputuje do Flossenburgu a tam přežije válku. Po válce bude odsouzena ke třem letům vězení, pobude si jeden čas i na společné cele s Lídou Baarovou. Ani zde ji temný osud neopouští. Po únoru v r.1948 bude dopadena při útěku z republiky, zrazena spolupracovníky StB v roli převaděčů a v říjnu téhož roku odsouzena k 10 letům vězení. V Ruzyni na ni mučitelé StB vykonají brutální nátlak, zavážou jí oči a připoutají k topení. Je donucena ke spolupráci, dostane novou identitu, doklady a také úkoly.V padesátých letech se náhodně střetne v Praze na náměstí Republiky se svým manželem Václavem, o němž do této doby nic nevěděla. Ten ji nic netuše dekonspiruje, tím končí i její spolupráce s StB, manželé se ale opět rozcházejí a Hana Krupková po čase mizí v západním Německu. Napsala paměti? Měla by o čem psát. Stejně tak její manžel, jehož osudy i po válce byly podobně dramatické.

Otakar Batlička, dobrodruh a cestovatel, autor dobrodružných knížek pro děti, se před okupací vrací ze světa. Pracuje jako radista pro sovětského rezidenta mjr. Jedličku. Po jeho zatčení je dopaden i on. Umírá v Mauthausenu v r.1942 benzinovou injekcí do srdce.

Po holocaustu největší zhovadilost, kterou nacisté vymysleli, byly popravy celých rodin.Ti, kdo procházejí Biskupcovou ulicí na Žižkově, si mohou u pamětní desky na domě č. 1745/7 vzpomenout „mámy parašutistů“ Marie Moravcové. Pomáhala parašutistům, prala jim i prádlo a žehlila košile. Byla jim pravou mámou. I Karlu Čurdovi, parašutistovi ze skupiny Out Distance, který se přihlásil na Gestapu a Marii Moravcovou udal. Stačila při zatčení ráno 17.6.1942 spolknout jed, který ji dala Hana Krupková. Na popravu šel její manžel Alois Moravec a dvě minuty po něm byl zastřelen i syn Vlastimil Aťa, ze kterého gestapáci vytlučou informaci, že parašutisté se skrývají v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Stejného dne, kdy byli zatčeni Moravcovi, jen o pár hodin později vyjíždí komando Gestapa opět do Biskupcovy ulice. Tentokráte ale na protější stranu do domu čp. 1837/4. Do prvního poschodí vlevo, do bytu učitele Zelenky-Hajského, dalšího pomocníka parašutistů. Ten se ukryl v koupelně a po přestřelce spáchal sebevraždu jedem. I jeho památku připomíná pamětní deska na domě.

Mezi pomocníky Kubiše a Gabčíka patřila i českobratrská rodina. Liboslavy a Petra Fafkových s dcerami Relou, v době atentátu 22letou a Liběnou 20letou. Obě byly přítelkyněmi Kubiše a Gabčíka.. Všichni byli popraveni v Mauthausenu. Jejich pamětní deska je na domě č.1718/11 v Kolínské ul. na Vinohradech.

Stejný osud potkal i rodinu Novákovu z Libně. Marie Nováková poskytla první pomoc po atentátu Kubišovi a vyměnila mu zakrvácenou košili. Čtrnáctiletou dceru Jindřišku poslala pro Kubišovo kolo, které zanechal u prodejny Baťa u libeňského železničního přejezdu.

Jindřiška se svými sourozenci Annou, Miroslavou a Václavem, s tatínkem Václavem a maminkou budou zastřeleni v Mauthausenu. Paní Nováková ještě předtím zešílí a z rodiny se zachrání jen nejstarší dcera Marie, která se provdala za Němce a v roce 1938 se nevrátí ze Sudet. Jaký byl potom její zachráněný život?

O zásobování parašutistů jídlem v kostele se staral i libeňský řezník Vosmík. On i dalších pět členů rodiny skončí také na popravišti. Další a další, tisíce jiných, mnozí jen proto, že jsou členy rodin nebo někoho znali. Nacistická zběsilost nezná mezí. Byla jiná doba. Noviny psaly o vítězstvích německé armády, později o jejím plánovaném ústupu do předem připravených pozic. Byla jiná doba. Země byla okupovaná, demokracie zničená a národ krvácel. I dnes je jiná doba. S tunely na banky, skandály politiků, rozvody celebrit a zpronevěrami stamilionů. Nemělo by se však zapomínat. Generace, které to prožily, odešly nebo odcházejí. Bude si po dalších letech ještě někdo něco pamatovat?