Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996HISTORIE: Kdo udělal botu?
Tehdejší generální prokurátor ČR JUDr. Jiří Šetina podal v r. 1993 stížnost pro porušení zákona ve prospěch Jana A. Bati, nespravedlivě odsouzeného v r. 1947 Národním soudem. Tato jeho stížnost byla krátce po jeho vynuceném odchodu z funkce koncem r. 1993 Nejvyšším soudem ČR zamítnuta. Zamítnutí podepsal jeho tehdejší předseda JUDr. Otakar Motejl, který později přešel do funkce ministra spravedlnosti. Zamítavé rozhodnutí bylo zdůvodněno tím, že uvedená stížnost překračuje časový restituční limit, onu magickou linii spravedlnosti - 25.2.1948. Tato "železná opona" spravedlnosti fungovala doposavad dokonale a jen v několika případech (potvrzujících přísloví, že výjimka potvrzuje pravidlo), se ji podařilo překročit. Naposledy usnesením Městského soudu v Praze sp.zn. Nt 214/2007 ze dne 25.6.2007, kterým byl Jana Baťu odsuzující rozsudek Národního soudu v Praze, sp.zn. TNs 12/1947 ze dne 2.května 1947 zrušen ve výroku o vině a trestu, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, tedy včetně výroku o propadnutí majetku!
Je pravda, že tentokráte se to stalo v řízení o povolení obnovy procesu, na rozdíl od řízení o stížnosti pro porušení zákona. Toto formální rozlišení mezi dvěma mimořádnými opravnými prostředky však v našem případě nehraje roli, protože odůvodnění zrušujícího rozhodnutí bylo prakticky stejné jako zdůvodnění stížnosti podané pro porušení zákona. Co se tedy stalo, že najednou hranice z 25. února 1948 byla překročitelná?
Oficielnímu vysvětlení uvedenému v odůvodnění usnesení Městského soudu, totiž že podle názoru Nejvyššího soudu nelze zpětně na základě současné úpravy stížností pro porušení zákona postup rozhodnutí výjimečných soudů (jako byl Národní soud) přezkoumávat, lze přisvědčit jen s otázkou. "Přezkum soudních rozhodnutí podle § 266 a násl. trestního řádu je určen výlučně na rozhodnutí řádných soudů", říká se doslova v tomto zamítavém rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Upřímně řečeno, důvod nynějšího prvního pozitivního rozhodnutí ve věci Jana Bati (zrušení odsuzujícího rozsudku), zůstává tajemstvím, pokud neuvěříme, že spravedlnost popoběhla v ČR o notný kus dopředu. Že by doháněla ztracený čas? V každém případě jde o zásadní rozhodnutí, které ve svých konsekvencích pootevírá dosud zabouchnuté dveře k dalším právním a občanským satisfakcím. Např. u bývalých ministerských předsedů Rudolfa Berana a Jana Syrového atd., nebo je ve hře jen onen výrok o zrušení propadnutí majetku, jak by tomu nasvědčovala aktivita Tomáše Bati z Kanady, který byl původním iniciátorem návrhu na povolení obnovy řízení?
Protože k tomu však nebyl procesně legitimován (nebyl potomkem), podala návrh na povolení obnovy státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Aktivita Tomáše Bati ve prospěch Jana Bati je pozoruhodná, zejména vezmeme-li v úvahu, že právě on se svojí matkou Marií Baťovou, vdovou po Tomáši Baťovi sen., vedl v USA 15 let trvající proces s Janem Baťou o neplatnost kupní smlouvy, která byla po tragické smrti Tomáše Bati nalezena v jeho tresoru a kterou pro případ smrti převedl (prodal) veškerý majetek firmy Baťa svému nevlastnímu bratrovi Janu Baťovi, což tehdejší právo dovolovalo. A v tomto procesu využíval (spíše zneužíval) skutečnosti odsouzení Jana Bati jako kolaboranta Národním soudem.
Také později se o něm vyslovoval kriticky a např. v jeho životopise "Švec pro celý svět", která po převratu vyšla v devadesátých letech v ČR, o Janu Baťovi najdeme jen pár kritických slov a v knize Antonína Cekoty, spolupracovníka Tomáše Bati sen. a poté zástupce syna Tomáše při řízení firmy Baťa v Kanadě, "Geniální podnikatel Tomáš Baťa" (Sixty-Eight Publisher, Toronto, 1981), není o Janu Baťovi jediná zmínka! A to přesto, že Jan Baťa ještě za života Tomáše Bati sen. byl jeho nejbližším spolupracovníkem a dokonce i v poslední kapitole pojednávající o letecké nehodě 12. července 1932 krátce po startu Baťova letadla z letiště Bahňák, o rozloučení a pohřbu s Tomášem Baťou sen. vůbec nepadne o Janu Baťovi sebemenší zmínka, takže se čtenář ani nedozví, kdo dál stál v čele firmy a kdo se zasloužil o její další, tentokráte již světový rozmach. Je to neuvěřitelné, ale dokazuje to jen, jaká musela být averze synovce ke strýci, protože je nemyslitelné, že by kniha vyšla bez korekce a souhlasu Tomáše Bati sen. Je to stejné, jako by se autor životopisu o T.G.M. nezmínil o Janu Masarykovi. Rodinná cenzura?
Něco se tedy muselo stát, když došlo k takovému obratu. Dokonce si myslím, že bez změny tohoto postoje Tomáše Bati by ke zrušení rozsudku nedošlo. Možná tedy, že to nebyl jen návrat spravedlnosti, ale i něco jiného. Zájem o získání baťovského majetku? Na ten však Tomáš Baťa nemá nárok, není potomkem, a dědici Jana Bati žijí v Brazilii. Nebo si ho bude nárokovat na základě dohody, kterou s ním Jan Baťa na konci svého života, nemocný a vyčerpaný dlouholetým sporem, uzavřel? Touto dohodou si Jan Baťa ponechal majetek v Brazilii a dalšího majetku se vzdal. Ale majetek Jana Bati v Československu byl znárodněn již dekretem č. 100 z 24. října 1945, nedošlo však k jeho realizaci, protože nebyl znám rozsah majetku v zahraničí. Takže propadnutí majetku vyslovené soudem v r. 1947 sloužilo komunistům již jen jako duplicitní pojistka a samozřejmě i jako prostředek k zamezení poskytnutí náhrady za tento majetek, kterou ještě vyvlastňovací zákony vydané do února 1948 poskytovaly. Tehdy ještě komunisté nevěděli, že za rok bude všechno jinak - že budou neomezenými pány moci a nějaké náhrady vyslovené "buržoasními" zákony, je již nebudou zavazovat. Tím něčím jiným než samotnou spravedlností by tedy mohl být majetek. Ostatně, nebylo by to v historii poprvé a bude to jistě i v budoucnosti, že "spravedlnost" a majetek jednou mohou být. Tím nechci snižovat fakt, že zrušení odsuzujícího rozsudku nad Janem Baťou je aktem spravedlnosti, ale ruka, která ji vedla, však může sahat i po něčem jiném.
Shora citované usnesení však jednoznačně dokazuje, že československá demokracie v letech 1945-1948 byla manipulována komunisty a že vojenský (?) soud soudící "kolaboranta" Jana Baťu, který měl " v době zvýšeného ohrožení republiky v zahraničí vědomě poškozovat zájmy čsl. republiky tím, že se odmítl připojit otevřeně k čsl. odbojovému hnutí, bránil v tom i svým zaměstnancům a jednal tak, že i se svými závody přišel na černé listiny anglickou a americkou", byl soudem nespravedlivým a třídním, když porušení všech ustanovení trestního řádu garantujících řádnou obhajobu bylo jen generálkou na pozdější politické procesy v padesátých letech. Aby se Jan Baťa nemohl procesu zúčastnit, nebyla mu doručena obžaloba ani sdělen termín hlavního líčení, ač jeho adresa byla soudu známa. A pak už jen následovalo to, co bylo procesními "pravidly" po únoru 1948. Manipulace s důkazy, nepřipuštění důkazů obhajoby, předvolání jen svědků obžaloby a udělení obhájce ex offo namísto jeho svobodného výběru - to byl návrat k inkvizičnímu procesu, který k dokonalosti přivedla komunistická justice ve svých čarodějnických politických procesech v letech následujících. A tehdy, a to je to nejsmutnější, co se o tomto procesu dozvídáme, seděl na Hradčanech prezident, v jehož trezoru bylo doklady o mimořádné finanční pomoci Jana Bati jeho exilové vládě, když z Baťova nařízení bylo pravidelně vypláceno určité procento ze zisku jeho závodů ve světě na podporu čsl. odboje. A ze závodů v USA všechny zisky! A prezident mlčel!
Kdyby Jan Baťa na proces přijel, tak by již neodjel. Nepochybně by jeho "ochranný glejt" měl asi stejnou váhu, jako ten Husův v Kostnici. Byl odsouzen k trestu těžkého žaláře v trvání 15 let zostřeného každoročně dne 15. března temnou komůrkou. (pozn. autora - ta komůrka by se zase mohla zavést, zejména při výročích 25.2., ale kdo by do ní chodil - jen symbolicky antikomunisté protestující proti KSČM). Dalšími výroky pozbyl občanské cti a prvních 10 let trestu měl pracovat ve zvláštních pracovních oddílech. Naštěstí raději budoval své nové imperium v Brazilii, kde mimo jiné postavil čtyři města (Batatuba, Bataguassa, Bataypora, Mariapolis). Jak by později, po r. 1948 Jan Baťa v komunistickém žaláři asi skončil, si lze snadno představit. Ale protože historie je plná paradoxů, jedno je jisté - byl by v takovém případě rehabilitován mnohem dříve než v r. 2007.
Svědek Tomáš Baťa v řízení o povolení obnovy uvedl, že podle jeho názoru byl Jan Baťa zapsán na černé listiny v důsledku nedorozumění a nepřátelského postoje konkurentů a odborových organizací. Výroba bot běžela dále proto, aby se lidem ve Zlíně zajistila práce, a svědek řekl, že z kontaktů, které s ním za války měl, bylo zřejmé, že Jan Baťa měl potřebu podporovat čsl. vládu v Londýně. K tomu dodejme, že to bylo svědectví pravdivé, byť poněkud opožděné.
Další, již čtená svědectví citovaná ve zrušujícím usnesení, prokazovala, že Jan Baťa přes prostředníky předával různým osobám z čsl. odboje značné peněžní částky s podmínkou svého utajení, že pomohl uniknout z protektorátu 300 židovským rodinám a že zaměstnával jiné osoby za účelem jejich útěku do ciziny. Dal také příkaz svým zaměstnancům, aby se hlásili k vojenské službě v čsl. jednotkách. Další a další svědectví, včetně těch, které nebyly připuštěny jako důkazy obhajoby v jeho prvním procesu, svědčily jen o jednom - Jan Baťa byl příkladný vlastenec a pokud utajoval své jméno a nevystoupil veřejně na podporu Spojenců, bylo to proto, že se obával o své zaměstnance ve Zlíně, o jejich bezpečnost, zejména vedoucích osob, a o jejich existenci. Měl strach i z toho, že Němci obsadí přímo jeho závody a zavedou nad nimi nacistickou kuratelu se vším všudy.
Jak je v odůvodnění nakonec konstatováno, soud dospěl k přesvědčení, že Jan Baťa svým morálním přesvědčením a finanční pomocí stál na straně čsl. odboje v zahraničí a že vynaložil veškerou snahu, aby zabránil nacistům ve zmocnění se dalšího materiálu a dalších výrobních prostředků ve Zlíně a že jen z ohledu na ochranu osob, které zůstaly v okupované ČSR, se rozhodl zůstat v anonymitě.
Soud proto po zrušení rozsudku Národního soudu z r. 1947 povolil obnovu řízení. To znamená, že obvinění Jana Bati zůstává a bude se muset konat nový soud. Ten bude jistě vzhledem k existujícím důkazům spravedlivější než byl první a Jan Baťa bude nepochybně zproštěn obžaloby.
Mistr literatury faktu, proslulý a již zemřelý spisovatel dr. Miroslav Ivanov ve své poslední knize "Sága o životě a smrti Tomáše a Jana Bati" několikráte cituje dona Bazilia z Rossiniho Lazebníka sevillského: "A tak bídně člověk zajde, jehož pomluva zlá najde. Osud nezná slitování." A to ještě don Bazilio nevěděl, co to je pomluva v rukou komunistů a jejich soudů! U soudu s Janem Baťou v r. 1947 byli komunisté v poměru 4:3 k zastrašeným nekomunistům a komunistická příslušnost předsedy soudu tento nepoměr jen umocňovala.
A co bude dál? Jan Baťa viny zbavený a majetek? Na jeho vrácení či na vyplacení náhrady je možné vypsat sázkový kurs. Kdo bude pro, aby se vyplatily stamiliony nebo miliardy korun cizáckým potomkům Jana Bati v Brazilii, kteří s námi nežijí a nežili, a to i na úkor "poctivých pracujících", kteří svojí nevýkonnou pasivitou dokázali porazit totalitní režim?
