Když otiskly Lidové noviny (9. 2. 2013) článek Petra Zídka, že otec Livie Klausové Štefan Miština byl za Slovenského státu příslušníkem Ústředny státní bezpečnosti (ÚŠB), telefonovalo mně několik známých: "Jak to, že nebyl v pětačtyřicátém roce jako úředník státní bezpečnosti fašistického státu zatčen a souzen? Nesáhla po něm sovětská tajná služba NKVD – jako po mnoha jiných – a tím se vykoupil? A nedala by se tím vysvětlit ohromná vstřícnost prezidenta Klause ruským zájmům?"

Odpovídal jsem: "Nevím, všechno je možné."

Konfidenti převzatí StB a NKVD

Známe mnoho příkladů z českých zemí, kdy Sověti anebo československá Státní bezpečnost kolaboranty a zrádce převzala za své agenty a po celou dobu je kryla. Vrcholem je profesor Ladislav Vaněk-"Jindra", který se podílel na přípravě atentátu na Heydricha, ale po zatčení gestapem všechno prozradil, stal se jeho konfidentem, po válce ho pak převzala StB a chránila ho až do listopadu 1989. Ovšem takových lidí bylo víc. Rovněž tak agentů NKVD.

O Mištinovi toho víme málo. Podle Zídka jako příslušník Ústředny státní bezpečnosti (ÚŠB) sepisoval majetek zrušených židovských organizací. Podle rozvrhu práce ÚŠB pro rok 1942 v Bratislavě vedl 6. oddělení, které se zabývalo cenzurou a evidencí novinářů. Byl tedy vrchním cenzorem – a to je vysoká funkce. O jeho další činnosti za války neexistují údaje. Už v červnu 1945 se i s rodinou odstěhoval do Prahy, kde měl získat místo na jednom ministerstvu. Přikláněl se k Demokratické straně, která byla opozicí vůči komunistům, ale v únoru 1948 se přešel kupodivu hladce do Komunistické strany Slovenska a v květnu 1950 působil v Košicích jako kriminalista – zajímavé skoky.

Minulý týden hájil v MF Dnes Václav Klaus mladší svého dědečka tím, že na podzim 1944 odešel do Slovenského národního povstání. Avšak tímto způsobem si na poslední chvíli zachraňovalo kůži víc lidí dosud věrně sloužících fašistickému státu. Tahle informace Mištinovu osobnost nevysvětluje.

ÚŠB: pomocníci nacistů, odbojáři i agenti

Co víme o Ústředně státní bezpečnosti Slovenského státu. Podle Igora Cibuly, který o tom psal na webu Asociace bývalých zpravodajských důstojníků, spolupracovala ÚŠB aktivně s německými bezpečnostními složkami, ale na druhé straně tam působili ve vedoucích funkcích lidé napojení na odboj. Ján Beňuška, který byl určitou dobu šéfem ÚŠB, dokonce kvůli odbojové činnosti skončil v koncentráku, kde zahynul. Rovněž některé další důstojníky deportovalo gestapo do koncentráků.

Karel Kaplan, český historik, který má nejlépe prostudovanou tuto dobu, říká, že tam existoval propletenec všech: odbojářů, loajálních pomocníků nacistů a agentů NKVD. Některé odbojáře si Sověti zavázali už během války a pak je nechali v klidu jako spící agenty, dokud od nich něco nepotřebovali. Stejným způsobem postupovali v českých zemích.

Jan Frolík, který jako archivář ministerstva vnitra zkoumal v roce 1990 struktury Státní bezpečnosti, zastává obdobný názor: "Slovensko je jedna velká rodina. Každý někde měl anebo má strýce či jiného příbuzného. Vzpomeňte si, jak tam probíhala normalizace, a po válce to bylo nejspíš dost podobné. Pokud někdo neměl na hlavě setsakramentsky pořádnou porci másla, mohl žít v klidu. Jedině ty hodně křiklavé případy přebírala Praha."

Právník v "nějaké kanceláři" neobstojí

Miština mohl být loajálním úředníkem, jemuž na režimu, pro který pracoval, nezáleželo a při jejich změnách se snažil proplout. Mohl být odbojářem, mohl být agentem NKVD – mohl být obojím. Z Moskvy se nic nedozvíme. Když na počátku devadesátých let navštívil Prahu šéf ruské rozvědky, ptal se ho naivně jeden z vysokých důstojníků naší kontrašpionáže, kdy nám předá seznam jejich agentů u nás. Rus se rozesmál: "My jsme snad s vámi prohráli válku?"

"Vaše indicie, že Miština mohl být vlivovým agentem NKVD, je velmi pravděpodobná, a možná i proto tají manželka prezidenta Klause všechny informace o svém otci," napsal mně Artúr Soldán, který se na Slovensku zabývá tajnými službami.

Trochu světla by do toho vnést sama Livie Klausová, kdyby byla stejně otevřená jako Therese Schwarzenbergová, která přiznala, že se s otcem, zarytým nacistou, kvůli tomu hádala. Miština zemřel, když bylo Livii patnáct let, do té doby byl jejím milujícím tatínkem. Je vyloučeno, kdyby o něm věděla jenom to, že jako právník "pracoval v nějaké kanceláři, ale v jaké fakt nevím", jak tvrdila v knize rozhovorů Smutkem neobtěžuju Marcele Pecháčkové.

Soldán nedávno požádal Ústav paměti národa o všechny údaje o Mištinovi. Je možné, že v nich najde náznaky o jeho vztahu k NKVD-KGB. Ale stejně možné je, že tam nic nebude. A pak zůstane nad jeho životem otazník. Nicméně tento případ se určitě stane podnětem pro slovenské a české historiky, aby se pokusili hlouběji rozkrýt činnost sovětských tajných služeb na území Československa po druhé světové válce. Pro politiky je to zase memento, aby před veřejností neskrývali nic z minulosti své a svých blízkých.