Do českých osudových osmiček, které se v tomto roce skloňují, i kdyby „na chleba nebylo“, se zatím bohužel nedostala dvě zajímavá politická výročí společná nám i balkánské Bosně a Hercegovině. Mám na mysli dvojí připojení třaskavé jihoevropské dvojzemě k dualistické monarchii Františka Josefa Prvního.

Tento slavný císařpán nastoupil na podunajský trůn roku 1848, když ve funkci z Boží, či spíše ironií osudu z revoluční „milosti“ vystřídal svého strýce Ferdinanda Dobrotivého. Neschopného jedince, posledního korunovaného krále českých zemí, jenž dožil na Pražském hradě. Rekordně dlouhá vláda pilného a vojensky disciplinovaného Franze Josefa monarchii ale nakonec dobro nepřinesla. Uctívaný stařec předal vládu – dle vlastních slov ze smrtelného lože – v situaci těžší okamžiku převzetí otěží moci. Od skonu vetchého kmeta stačily pak dva roky k úplné agonii státu, neboť balkánské Sarajevo poskytlo záminku k vyhlášení první světové vojny. Po ní poražené Rakousko-Uhersko nemohlo obstát.

Jeho do minulosti zahleděné pořádky byly už dlouho před válkou nahlodávány novou realitou telefonu, telegrafu, parníku či zadové pušky, ale i liberalismu, socialismu nebo nacionalismu. Podvracelo jej sílící dělnické hnutí, ale též relativně nový jev – národnostně či sociálně orientovaný terorismus. Atentátům sám vladař unikal, vražednému útoku anarchisty o řadu let později však podléhá jeho choť, populární Sissi. Bratr vojensky většinou prohrávajícího mocnáře Maximilián zase při pokusu šířit císařství do Mexika smrtelně naráží na podnes uplatňovanou Monroeovu doktrínu a tamější republikánské povstalce. Dodáme-li, že syn Rudolf umírá na další dobovou „epidemii“, vědecky mimochodem zachycenou profesorem Masarykem, čili sebevraždu, není divu, že se František Josef považoval vždycky za smolaře.

Zdánlivě vhodnou příležitost, aby se aspoň částečně zhojil připojením cizího území, mu skýtá Bismarckem vedený Berlínský kongres. Krátkozraké oči životem unavené, do hluboké minulosti zahleděné Vídně počínají od jeho konání patřit na chudičkou Bosnu a Hercegovinu. Přehlédly ale jednu důležitou věc: komplikovanou historií poznamenaná Bosna aspirovala na přední neuralgické místo Evropy.

Nějakou dobu již probíhala balkanizace Balkánu, jenž byl po staletí ovládán tureckým Istanbulem. Z Osmanské říše se však postupně stal „nemocný muž na Bosporu“ a podunajská říše získala právo na správu Bosny, dobude-li si ji. Nečekaně tuhý odpor místních partyzánů zlomila nakonec převaha pravidelných císařských armád. Lidovou tvořivostí tehdy vzniklo, a to podle města Maglaje, kde se konala jedna z potyček, krásné české slovo pro zmatek, „maglajz“. V písni opěvovaný „šturm infanterie“ umožnil krvavým obsazením Sarajeva roku 1878 „darovat“ nové území pánovi Schönbrunnu k jeho čtyřicátým osmým narozeninám. Zatím jako území svěřené, nikoliv přímou držbu.

Když potom roku 1908 vypukla v Osmanské říši mladoturecká revoluce, rozhodly se rakousko-uherské úřady jednat. Desítky let váhaly, leč nyní přikročily k plnému připojení. Proběhlo, bez dostatečných konzultací, v říjnu téhož roku. V současnosti není moc známo, že politický krok vedl bezmála k zahájení mnohostranných válečných operací, k anekční krizi, jejíž eskalaci nakonec zabránila diplomatická jednání. V nich se c. k. monarchie pevně opřela o Berlín.

Neklidná Bosna a Hercegovina, kde bylo více „kamení než chleba“, zůstala proto v zákonné držbě habsburského vladaře. Navzdory nacionálnímu pnutí, terorismu a takzvaným balkánským válkám vydržela ve svazku až do prvního světového konfliktu. Ten zažehl doutnák pověstných „sedmi kulí“. Po nich se strhla dříve rozsahem ani prostředky nepředstavitelná konfrontace. Během ní – za třetí osudové osmičky – zmizelo do nenávratna nejen rakouské císařství. Byl to nicméně pouhopouhý počátek moderních krvavých zmatků na Balkáně, jehož štěpení trvá podnes.

Psáno pro Rádio Česko