Sto let od úmrtí císařepána uplynulo minulý týden. Že to ale uteklo! Nebudu se tvářit, že jsem mu byl na pohřbu, nicméně můj otec i moje maminka zpívali ve škole Zachovej nám Hospodine a císařův portrét měli ve školní třídě hned vedle krucifixu, tatínek v Praze, maminka v Přerově, to jen na ilustraci generační vzdálenosti. A můj pradědeček se honosil titulem tajného císařského rady.

I to jsou možná podvědomé důvody, proč jsem s potěšením sledoval, že zmínky o císaři byly v uplynulém týdnu v duchu smířlivém a nezaznamenal jsem žádný vysloveně nepřátelský. Ta paralela monarchie se současnou unií je nabíledni a pokud jde o útisk, tak Vídeň nám aspoň nezakazovala rum a pomazánkové máslo. Psalo se i o tom, jaká je to chyba a škoda, že optiku na nahlížení rakouské minulosti nám nasadil Jaroslav Hašek, muž geniální, leč pohříchu totálně bezcharakterní až zvrácený, nenávistná lidská zrůda za svého života poprávu pohrdaná. Obdivuju Španěly, s jakou noblesou oni vnímají svoji habsburskou minulost. My Češi milujeme Lucemburky a císaře Karla nesmyslně pasujeme na nejlepšího Čecha a nikdy jsem se nesetkal s nevraživostí proti Jagelloncům, taktéž cizácké to dynastii. Takže si myslím, že naše dluhy ve vyrovnávání se s minulostí by neměly začít v roce 1948, ale právě na začátku století.

Ono to naštěstí pomalinku probíhá. Připomenu, že v roce 2003 se vrátila na své důstojné místo na Smetanově nábřeží v Praze jezdecká socha císaře Františka I. Tu odstranili rozhorlení Čechové v roce 1918 a naštěstí ji nezničili, jako rozbili Mariánský sloup, jenom ji uložili do lapidária. Byly kolem toho před těmi bezmála patnácti lety řeči, brzy ale ustaly a dneska jen málokdo ví, kdo tam vlastně uvnitř té divné pseudogotické věže na svém koni sedí.

Druhý můj pradědeček, ten nebyl císařský rada a spolu se svým kamarádem Juliem Grégrem nechal natisknout na toaletní papír císařův slib, že se nechá korunovat českým králem. Měli bychom Franze Josefa raději, kdyby to byl udělal? No, neudělal to, stejně jako se nedal korunovat králem uherským, ale to nebyl argument tehdy, jako to není argument dnes. No, dnes už je to opravdu jedno. Nicméně žilo by se nám líp, kdybychom nevnímali svoji minulost jako nějaké bídné porobené chcípání: byli jsme součást mnohonárodní monarchie, která hrdě a úspěšně plnila svoji historickou úlohu bašty proti turecké hrozbě. Naši vojáci sloužili na souši i na moři a v první světové i ve vzduchu, a náš maršál Josef Václav Radecký z Radče byl jeden z významnějších vojevůdců devatenáctého století. Jeho pomník je v depozitáři, kdežto Hašek svůj pomník v Praze má, dokonce jezdecký. Chraňpánbu, že bych proti dílu Karla Nepraše něco měl, naopak! Myslím si ale, že by se do Prahy vešly pomníky oba. Méně ukňučené uraženosti, to by nám bylo zdrávo.

LN, 28.11.2016