GLOSA: Veřejné popravy víc než presumpce neviny
In dubio pro reo. Pravidlo, podle něhož dokud nejsi pravomocně odsouzen, je třeba tě považovat za nevinného, se nazývá presumpce neviny a nejde jen o základní zásadu trestního procesu, ale i o součást Listiny základních práv a svobod. Pravidlo, které známe od starořímského právníka Ulpiana a jehož obecné přijímání se datuje od středověku.
To jenom dnes jako by přestávalo platit, neboť osoby obviněné, tedy podle práva nevinné, jsou zatýkány stovkami ozbrojenců, na bodácích voděny veřejným prostranstvím, na prvních stránkách novin zobrazovány nahé a potupené a dlouhé týdny popisovány v médiích jako vinné, aby ani jedinec bez pravidelného sledování televize a každodenního čtení novin nebyl na pochybách, že jde o škůdce státu, kteří mají být dáni do klatby, vhozeni do studny, zavřeni do koše a mácháni ve Vltavě, upáleni nebo zastřeleni před úsvitem u hřbitovní zdi. Pak ve vývoji nastane zvrat a obvinění jsou propuštěni, byť namísto úlevy je čeká boj o své očištění, ačkoli právo říká, že jsou stále ještě nevinní. Leč život je vše jiné než snová krajina práva, kde platí to, co se píše v právních normách. Už dávno byli přece odsouzeni, to jen se místo veřejného popraviště přesunulo z náměstí do virtuálních sfér a krví nasáklé piliny jsou dnes písmeny novinového textu, pixely fotek a nulami a jedničkami, které zaplňují sociální sítě, útroby počítačů a vzájemně vazby mezi nimi, zatímco právně nevinní vyděšeně sledují, jak jsou kusy jejich těl a duší rozházeny do všech stran. Kde byla po celou dobu presumpce neviny? Proč mlčeli jindy halasní obhájci lidských práv?
Vše se mění, jen touha po lidské krvi zůstává. Možná je na čase zabrzdit či alespoň zpomalit. Abychom nedopadli jako Ulpianus, zavražděný v roce 228. Prý pro přísnost.
Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti
Psáno pro Právního rádce č. 8/2013
