Kolik takových, jako je Ladislav Mácha, ještě žije?

Některé historické epochy se ozřejmují tím, když zemře jejich poslední účastník či svědek. Před týdnem například zemřel Samuel Willenberg, poslední z těch, kteří přežili nacistický lágr Treblinka. Anebo tím, když si uvědomíme, že žije právě už jen ten poslední. K nim patří poslední československý parašutista z druhého odboje Jaroslav Klemeš (94). Či poslední žijící žalobce z norimberského tribunálu Benjamin Ferencz (95). Anebo Richard Churchill (94), poslední žijící účastník tzv. velkého útěku ze zajateckého tábora Stalag v březnu 1944.

Ale patří sem i poslední žijící padouši. Třeba takoví, jako je Ladislav Mácha, jeden z vrahů faráře Toufara. Je těžké říci, zda je skutečně posledním žijícím mučitelem z éry československého stalinismu, anebo zmínka o něm jen budí takový dojem. U nás není profesionálně působící organizace typu Střediska Simona Wiesenthala, která by osudy těchto lidí systematicky sledovala a rok co rok by vydávala jejich aktualizované soupisy. Wiesenthalovo středisko se zabývá oběťmi i pachateli holokaustu, má světové renomé i světový záběr. Stalinismus – jeho oběti i pachatelé – tak atraktivní téma jako holokaust prostě není. U nás ani ve světě.

Je to škoda. Jsme pak odkázáni na jednotlivá úmrtí, nekrology v médiích a následné vlastní úvahy, kolik takových ještě žije (před třemi lety se tak připomněl zločinný prokurátor Karel Vaš, 96). Anebo na lidi či spolky, kteří o obětech i pachatelích informují jen z vlastního zájmu a vůle, na takové, jako je třeba Miloš Doležal či Post Bellum. Můžeme si říkat, že takto začínal po válce i Simon Wiesenthal. Ale bylo by lepší, kdyby svůj díl aktivity převzal i stát.

LN, 27.2.2016