Nedá mi to, abych se s odstupem času nevrátil k tzv. přestupkovému zákonu, který prezident republiky vrátil Poslanecké sněmovně. O tomto vetu se teprve bude hlasovat, věc je tedy pořád aktuální, i když na očích i v myslích naší publicistiky se nastolená témata udrží vždy tak tři dny a dost.

Prezident republiky Václav Klaus byl za tento svůj krok valnou částí mediální staré i mladé fronty chválen, což je úkaz velmi řídkého výskytu. Ale to samo o sobě není tak zajímavé jako "překvapení", se kterým naši publicisté prezidentův krok uvítali.

Podle mnohých komentátorů to byl od prezidenta nečekaný úkrok od běžné praxe a jeho názorů. A to je právě veliká hloupost. Hloupost způsobená tím, že novináři o mnoha jevech a lidech klamou tak často a samozřejmě, že tím uvádějí v omyl sami sebe.

Ideovou, hodnotovou a myšlenkovou postatu lidí, jako jeVáclav Klaus, karikují hlavně proto, aby ji shodili a poškodili v očích čtenářů. Jenže časem svým bludům sami uvěří. Mnozí naši novináři se s vysvětlením názorové podstaty konzervativně smýšlejících lidí spokojí s plky staré Blažkové o baťůžku a vodě v plastové lahvi. Není pak divu, že je veto zákona, který má umožnit zákaz pobytu za pouhé přestupky, tak udivilo.

Mě neudivilo. Znám pana prezidenta jako člověka, pro kterého je hlavním životním tématem právě svoboda člověka a potřeba svobodu chránit před násilnými etatismy. Proto je úplně konzistentní a logické, že se mu nelíbilo, jak kdejaká soudružka na národním výboru (a nikoli soud) má tak zásadně zasahovat do práv a soukromí lidí. Jeho krok jsem očekával se samozřejmostí.

Ano, etatisté to mají jednoduché. Na každý problém mají jeden jediný recept: posílit roli státu a jeho různých orgánů. Dobro podle nich nevzniká jinak, než tím, že se napíše do zákona nebo vtělí do nějaké regulace či nové pravomoci erárních institucí.

Právě téma svobody je důvodem, proč se mnohým lidem nelíbí od zpětné vazby a demokratické kontroly utržené rozhodování v bruselském centru. Jejich kritici je ale označí za xenofoby, fašisty, nacisty či nacionalisty a důvody odporu k evropské centralizaci tak mají vyřešeny. Téma svobody jim zcela uniká. Přitom právě to a ne nějaké fangličkářství je důvodem obav z evropské unifikace.

Na míru svobody jednotlivce a na význam role erárních institucí, na míru regulace a přerozdělování, na toto vše lze mít různé legitimní názory. Vždyť o tom je celá politika. Ať je o tom i společenská diskuse. Ne o nálepkách, které nemají jiný cíl, než podstatu politického střetu zatemnit.