Nezadržitelně se blíží třicáté výročí sametové revoluce 1989. Někomu se v české kotlině žije lépe, jinému hůř, dalšímu ještě hůř. Celkové hodnocení přenechám povolanějším, zastavím se u jedné zajímavé otázky.

Stále častěji se můžeme setkat s povzdechem, že náš český (resp. i moravský) národ je nevídaně rozdělený a že potřebujeme nového Václava Havla. Tedy nového a čerstvého sjednotitele, za kterým by šel zdejší lid.

Pravda, zní to vznešeně a lákavě, nicméně nikoho takového (při vší úctě k osobě Václava Havla) aktuálně nepotřebujeme. A to je dobře!

Připomeňme si osvědčené pravidlo, že pokud je národ „rozhádaný“ a nejednotný, tak je to znakem dobrých časů a plného zdraví občanské společnosti. Rezonuje to možná cynicky, ale národ bývá nejvíce stmelený a jednolitý v časech, kdy je mu ouvej. Pro časy hojnosti, které nyní zažíváme, ačkoliv se to leckdy zdráháme přiznat, platí rozmanitost a možná i ta tolik kritizovaná „rozhádanost“.

Žádného sjednotitele verze Masaryk 2019 nebo Havel 2019 zbytečně nevyvolávejme. Važme si naší demokratické plurality, plné různých drobných předsedů a místopředsedů se všemi jejich negativními vlastnostmi. Važme si každodenního hašteření, jež je znakem svobodné společnosti.

A teď napíšu možná něco provokativního: Važme si i různých okamurovců, neokomunistů anebo zelených rozumbradů a ekoalarmistů s rozličnými do značné míry ztřeštěnými a leckdy hloupými názory, kteří svérázně okořeňují naši demokratickou polévku. A hlavně pomáhají tradičním stranám neusnout v parlamentních či jiných lavicích.

Važme si odkazu bývalého prezidenta Václava Havla, ale po novém celonárodním sjednotiteli raději nevolejme, ani v tyto památeční dny. V pluralitě a rozmanitosti je síla.

Právo, 26.10.2019

Autor je publicista a VŠ pedagog