Začnu příhodou snad dvacet let starou. Šla jsem pražským hlavním nádražím na noční vlak do Varšavy a cestou – v podchodu k peronům tehdy stával dlouhý stůl s knihami – jsem si koupila detektivku svého oblíbeného autora, že si budu před spaním číst. Moc jsem si nepočetla: nasoukala jsem do sebe první stránku, ale překlad byl tak příšerný, že jsem nedokázala pochopit, co vlastně autor říká. Kdybych tenkrát znala internetové překladače, dalo by se to přirovnat k tomu, co produkují. Ačkoli vlastně ne – texty vyrobené překladačem se sice nedají číst, ale většinou se dá porozumět, oč jde. Ve Varšavě jsem hned na nádraží knížku hodila do koše. (Vyhodit knihu je pro mne za normálních okolností svatokrádež, ale tohle nebyla kniha, to byl paskvil.) A pro jistotu jsem si poznamenala, které nakladatelství tuhle hrůzu vydalo. Kdoví, možná ten překladatel uměl dobře anglicky, ale rozhodně tedy neuměl česky. O redaktorovi té věci si milosrdně myslím, že neexistoval; soudný člověk by nemohl něco takového pustit do tisku.

No a teď jsem se spíš náhodou dozvěděla, že jistá státní instituce musí, když chce například udělat výstavu v cizině, vypisovat výběrové řízení na překlad textů. Taky na grafika – a vůbec na všechno. „Musíme všechno poptávat,“ postěžovala si příslušná úřednice. A povzdechla si, že si nikdo, kdo to nezažil, neumí představit, kolik je to zbytečného papírování.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, ta novinka (tedy pro mne novinka) mě zcela ohromila. Který idiot takové nařízení vymyslel? Nepochybně někdo, kdo neví, že ceny překladu určuje zadavatel a překladatel buď přijme, nebo ne. Většinou přijme, nemá-li před sebou nadbytek jiné práce.

Překlad je v Česku placený mizerně, to je celkem známo; například v sousedním Polsku mají překladatelé za normostranu zhruba dvakrát tolik. Mí polští kamarádi žasnou, proč za takové peníze překládám. Proč? Protože mi nikdo víc nedá a pokládám tu práci za příjemnou a užitečnou.

Ale zmíněná státní instituce – a jistě nejen ona – vypíše výběrové řízení a zadá překlad tomu, kdo žádá nejméně. Je to úplný nesmysl! Nezáleží přece na ceně, ale na kvalitě! Kdyby se na nějaké výstavě objevil překlad podobný tomu, jehož nakladatele si dobře pamatuji, abych si od něj už nikdy nic nekoupila, utržila by vystavující instituce leda ostudu!

S grafikou je to samozřejmě totéž – opravdu si tvůrce toho předpisu představuje, že má cenu určit tvůrce? Copak si nemůže ten, kdo připravuje výstavu, vybrat grafika podle svého gusta, takového, který ztvární jeho představu, nebo mu dokonce nabídne něco lepšího?

Smutně jsem se zamyslela: neplatí to náhodou o všech zakázkách? Z paměti se mi začaly vynořovat různé skandály.

LN, 22.5.2015