Spor o čísla nezakryje problém spotřeby alkoholu

Stoupáme? – Ne! Naopak! Klesáme! Těmi slovy začíná Vernův Tajuplný ostrov a táž slova lze použít pro analýzy spotřeby alkoholu v Česku. Stoupá? Dokládají to přece čísla. Klesá? To dokládají jiná čísla. Ve skutečnosti se asi potácíme na jisté hladině, tak jako oni trosečníci v baloně. O jejich osudu nakonec rozhodla gravitace. O osudu spotřeby alkoholu u nás rozhoduje především náklonnost k pivu.

Není až tak zásadní, zda jsme ve spotřebě alkoholu na hlavu druzí (za Rakouskem podle čísel OECD), či první (podle čísel WHO). Rozhodující nemusí být ani spor o metodiku výpočtu. Ať už opravdu o něco klesáme, či naopak o fous stoupáme, jisté je, že jsme nepříjemně vysoko a na rozdíl od Vernových hrdinů nás gravitace nestáhne k zemi.

Má-li Česko i jiný primát než v samotné spotřebě alkoholu na hlavu, tak tento: těžko najít jinou zemi, kde se spotřeba tolik omlouvá či racionalizuje. Tady je náš zásobník téměř nekonečný. Patří sem argumenty téměř strategické – dostupná konzumace piva v hospodě stabilizuje společnost (i šéfideolog KSČ Vasil Biľak řekl pro Der Spiegel, že pivo je náš chleba). Argumenty společensko-kulturní (i Egon Bondy psal o „bazénech piva“, jež vypil s přáteli typu Bohumila Hrabala). A teď přicházejí argumenty, řekněme, kulturně-antropologické: je lepší stálé české popíjení typu „zajdeme na jedno“ než nárazové pitky, které tu předvádějí – a tím českou spotřebu alkoholu zvyšují – skandinávští turisté či angličtí rowdies.

Na tom všem hodně je. Nikdo nepopře, že pivo k české společnosti patří. Ale to vše nesmí vytěsnit základní poznatek, že spotřeba alkoholu na hlavu je u nás nebezpečně vysoká. A tento poznatek se racionalizovat nedá.

LN, 5.11.2016