Parkinsonovy zákony si připomínám často. Mrzí mě, že knihy tohoto britského historika a spisovatele u nás už dlouho nevyšly. Připomenu tedy jeho vůbec první zákon, zveřejnil ho v roce 1955 v časopise Economist. Zákon zní: Každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k disposici času. Zákonů vymyslel pan profesor mnoho, avšak právě ten jeho první a nejstarší mi přišel mimořádně aktuální v týdnech a měsících karantény.

Jako pro mnoho dalších lidí znamenala pro mě karanténa nucenou přestávku v práci. Pro moji ženu herečku to byl absolutní záraz: divadla jsou zavřená, nic se netočí, herci jsou bez práce a bez peněz. To není pláč, to je konstatování. Já jsem na tom trochu jinak, nemám žádné angažmá, kam bych musel chodit, ale moje povinnosti taky klesly v podstatě k nule. To, že tady v rádiu mám každé pondělí tohle povídání, je výjimka. Chápete to? Ve srovnání s tím, co jsem začal v osmnácti, když jsem odmaturoval a odešel do života praktického, jsem měl skoro naprosté a skoro bezvýhradné prázdniny. Já, který neměl nikdy v životě víc než čtrnáctidenní dovolenou.

Když to vypuklo, budeme si pamatovat černý pátek třináctého března, řekl jsem si, že si přečtu knihy, co mám na čekačce na polici. Je jich tam pěkná řádka. Pak jsem si usmyslel, že využiju nuceného volna k domácím úkolům, jako je například oprava rozbitého věšáku a výroba nového věšáčku ke mně do pracovny, abych nenechával válet svetry na kanapi. Když se později poměry uvolnily, řekli jsme si se ženou, že si uděláme výlety po naší krásné zemi. Máme rádi dílo architekta Santiniho, uděláme tedy Santini okruh. Takových plánů jsme měli ještě asi půl tuctu.

Výsledek? Ano, přečetl jsem za tu dobu jednu knihu z police na čekačce, Rushdieho Děti půlnoci. Skvělá kniha, ale na čekačce přešlapuje ještě mnoho takových skvělých knih. Santini se nás nedočkal, dostali jsme se nejdál do parku v Průhonicích, ještě minulý týden tam dokvétaly rododendrony. Rozbitý věšák, jak se ukázalo, není zas tak moc rozbitý, aby dostal prioritu, ale musím se pochválit, že v pracovně věšáček na svetry visí. Je to prkénko připevněné dvěma šrouby ke zdi. Jako výsledek tří měsíců příprav a pokusů se odhodlat to není nic, čím bych se měl chlubit.

Když se ale v duchu ohlédnu po těch třech měsících, opravdu to nebylo tak, že bych se válel na kanapi a pozoroval mouchy v letu. Naopak, mám pocit, že jsem od vidím do nevidím kmital. Prostě, nestíhal jsem. Zaplaťpánbu, že je to za námi. Trvat ta karanténa půl roku, asi bych se tím nestíháním strhal. Věšák by byl pravděpodobně opravený. Teď musí počkat na druhou vlnu koronaviru.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

Neff.cz