Před třemi týdny jsem měl pronést v jednom klubu dlouho plánovanou večerní přednášku na téma "Největší mýty českých dějin". Není to tak těžké, jak by se na první pohled zdálo. Naše jinak velice zajímavá a místy i hrdá historie je bohužel mimo jiné také plná nejrůznějších mýtů, polopravd a tendenčně interpretovaných faktů. Navíc nová generace současných historiků přináší velice fundované rozbory oněch "sporných" míst naší minulosti.

Přesto mi to nedalo, abych nepřemýšlel nad tím, co by se dalo označit za úplně největší mýtus českých dějin. Ono dopoledne před přednáškou jsem se vydal pěšky na několik schůzek a vyřizoval jsem si ještě pár drobností ve městě.

Den to byl stejný jako všechny jiné. Obchody byly otevřeny tak, jak otevřeny být měly; byly také hojně navštěvovány. Do trafiky se denní tisk dostal jako obvykle včas a již ve dveřích jsem slyšel zákazníky s oním obligátním: Blesk, Právo, AHA, Blesk. Po chodníku šly děti z mateřské školky. Ve slušivých bezpečnostních vestičkách hlasitě zdravily Dobrý den. V dálce houkal vlak jedoucí opravdu pravidelně každou hodinu sem i tam. Věžní hodiny oznamovaly bitím přesný čas. Dálkový autobus z Jeseníku přijel na naši zastávku tak, jak měl. Byl úplně plný. Babičky před obchodem debatovaly o tom, jaké letos pečou vánoční cukroví, a z vedlejšího obchodu nějaký mladík si vyvážel zbrusu novou čtyřkolku. Parkoviště před naším domem bylo jako obvyklé plné aut a opět jsem se přistihoval při tom, že o některých jejich typech nemám ani ponětí. Z modrého pošťáckého auta vystupovala doručovatelka s takovou náručí balíčků, že ji za nimi nebylo pomalu ani vidět. Kolem dokola byla všechna výlepová i nevýlepová místa ověnčena plakáty zvoucími na koncerty, zábavy a gurmánské večery. U prodejny zvané Vinotéka se pomalu a jistě tvořila fronta. Potkal jsem i několik dětí, kterým zřejmě skončilo školní vyučování. Vesměs všechny tiskly k uchům mobily a neustále se hihňaly. Doma jsem otevřel internet a přečetl jsem si plno zpráv o tom, jak se v této zemi žije bídně a jak všichni kradou. A najednou mi to došlo.

Večer jsem zahájil přednášku těmito slovy. Vážené dámy a vážení pánové, dnes jsem se dlouho zamýšlel nad tím, co by se dalo označit úplně největším mýtem českých dějin. Tím bych chtěl dnes začít. Protože do našich dějin logicky patří i to, co se odehrálo ještě před pár hodinami, zrovna tak jako to, co se odehrálo před několika staletími, dovoluji si tvrdit, že největším mýtem našich dějin je tvrzení, že dobře bylo kdysi v různých dobách. Jde o nesmyslný mýtus. Dobře je teď.

Kupodivu, všichni se mnou souhlasili.