V Praze jsem byl naposledy v pátek. Bydlíme ve vesnici nějakých pětadvacet kilometrů od metropole. Měl jsem v Praze nějaké pořízení, a tak jsem tam zajel. Docela jsem byl jsem zvědavý, jak to ve dnech koronaviru v hlavním městě vypadá. Zaparkoval jsem na Smíchově a metrem dojel na Václavské náměstí. Pro mě jako někdejšího Staropražáka je ten Václavák přece jen to skutečné centrum města, přestože tomu tak ve skutečnosti už dlouho není.

Nic moc jsem na tom Václaváku nevykoukal. Lidí dost, i turisté se houfovali kolem průvodce se vztyčeným parapletem. Obstaral jsem si tedy ty svoje věci a vrátil jsem se opět metrem k autu a odjel domů.

Doma jsem hlásil ženě, že jsem na tom Václaváku nic abnormálního neviděl. No a neprozřetelně jsem se zmínil, že jsem tam jel metrem.

To jsem to schytal! Ano, uznávám, že právem. Sice bylo to metro poloprázdné. Sice jsem se nedržel žádné tyče, nýbrž jsem seděl na sedačce, pěkně stranou, cestou tam i cestou zpátky. Nikde nikdo nekejchal ani nesmrkal. Po koronaviru ani památka, jen na perónu jsem zahlédl slečnu vlekoucí obří pakl toaletního papíru. Pokud se nechystala jít na maškarní za sněhuláka, bylo to nejspíš koronovirální opatření. Navíc jsou maškarní zrušené. Tohle všechno mi táhlo hlavou a přes všechny polehčující okolnosti jsem to pěkně slíznul.

Takto zmrskaný odebral jsem se nakoupit. Banální nákup, chleba, mléko, máslo, kečup a tak. Do krámu jsem jel na kole. Velocipéd je na škále zdravotního ohrožení na opačném konci než vagón metra. V naší vesnické sámošce taky žádné známky paniky, lidé tam poklidně nakupovali. Fronta byla docela malá u pultu, kde váží zeleninu. Tak tam stojím v té frontě, aby mi zvážili kedlubny, a říkám si: jestlipak někdo z těch lidí tady si byl zalyžovat v Itálii? Třeba tahle mladá paní v lyžařské bundě, třeba se ještě ani nestačila po výletu převléknout.

Vrátil jsem se domů. Jaké to tam bylo, ptala se žena. Dobrý, odpovídám. Žádná panika. O frontě jsem ani nepípnul. Žena zatím studovala zpravodajství.

Tady čtu, povídá, že v Šanghaji vyhlásili absolutní karanténu. Nikdo nechodí na ulici. Všichni jsou zalezlí doma. To by asi u nás neprošlo, mínil jsem.

No a je to tady. Sedím doma a o karanténě hlásají v rádiu. Až budete moje povídání číst, nejspíš už v karanténě budeme všichni, ve městech jako na vesnicích. Bude to pěkná otrava, vopruz, jak se dnes pěkně říká. Ale třeba nás to naučí brát vážné věci vážně. Bylo by na čase, on je ten svět nějak čím dál vážnější.