V sobotu jsem unikl všeobecnému třeštění svobodného ducha a mediální masáži jízdou vlakem z Liberce do Drážďan, kde jsme s manželkou a vnučkou navštívili Schatzkammer v Residenčním zámku (Grünes Gewölbe a Neues Grünes Gewölbe). Jsou tam sbírky pokladů, uměleckých děl nasbíraných saským králem Augustem Silným. Ohromná kolekce báchorečných uměleckých děl ze zlata, diamantů, dalších drahých kamenů, perleti, perel, slonoviny a mnohého dalšího, od nádherných velkých děl až po kabinet miniatur a vzácné unikátní druhy hodin. Přehlídka uměleckých schopností lidí od 10. po 18. století, úchvatná podívaná, vřele doporučuji. Budete se chtít vrátit.

Dnes, tedy v neděli 17. 11. jsem si pustil záznam ze sobotní Letné a neměl jsem nervy to sledovat celé. Tak jsem postupně hopkal kursorem kupředu levá a protrpěl jsem něco z toho. Nebudu to hodnotit, to udělají jistě jiní podrobně. Byla to přehlídka směsice zvláštní, nepoučené, leč poněkud zoufalé troufalosti hlavních organizátorů, přes hloupost Ani Geislerové (hned jsem vyhledal tři neziskovky a neposlal jsem jim nic) a naivitu mnohých až po agresivitu Mikuláše Mináře, který vyslovil svá ultimata, která předtím nadiktoval na schůzce zpitomělým šéfům tzv. Demokratického bloku (je to 1. blok zleva) . No co, ultimáta jsou vyslovena, hic Rhodos hic salta, ty kluku ušatá. Počkáme, uvidíme. Ta placka OF na svetérku byla taková roztomilá třešnička na tom zvláštním prapodivně chutnajícím dortu, co upekli na Letné pejsánci s kočičkami. Prostě taková pěkná cesta zpět k uskupení, které muselo zaniknout, když minula jeho chvíle.

Znovu jsem se věnoval tvářím v davu a leckdy hloupým veršovánkách, znovu a znovu. Viděl jsem nefalšované nadšení (to v menší míře) a nefalšovanou zlost a nenávist ve tvářích se zračící (pohříchu většinou). Zvláštní pocit jsem měl z toho, jak je leckdy umlčován Dominik kardinál Duka za to, že se politicky angažuje, a jak mile jsou posuzováni politicky se tvrdě angažující kněží: až trochu pubertálně působící biskup Václav Malý a vůči těm, co s ním nesouhlasí, nesmiřitelný Tomáš Halík. Ten člověk je zlý, pozná to každý, kdo čte ve tváři a gestech, a může to skrývat, jak chce, za pokoru služebníka Božího. Bylo tam těžko najít něco pozitivního, ať se to tvářilo, jak se to tvářilo.

Masa má vkus, jak trefně kdysi v Hovorech H pravil Jan Werich. Sedí to jak prdel na hrnec. A takhle my tady žijeme.